Teď ale dostal výjimečnou šanci. A moc dobře to ví. „Tak blízko Poháru asi nikdy nebudu a takové zápasy už si taky asi nikdy nezahraju. Takže si to užívám a přeju si, ať to dotáhneme do nejlepšího konce,“ říká Zbořil před pátečním a sobotním pokračováním série se Spartou v pražské O2 Aréně.

Hrajete prvně opravdové play-off, nevypadáte ale nervózně.

Snažím se to spíš užít. Možná větší tlak zažívají mí rodiče, děda, přítelkyně. Ti jsou vždycky nervózní. Já to beru jak to je – odevzdám maximum a buď to bude stačit, nebo ne. Uvidíme.

Jsou vaši známí v ochozech, nebo se nervují u televize?

Jak kdo a jak kdy. Většinou se snaží všichni přijet. I kamarádi. A když nepřijedou, sledují zápasy u televize a pak mi píšou. Teprve pak jsem vždycky pod tlakem. Po zápase na telefonu. (usmívá se)

Co jste zažíval, když si vás trenér vytáhl do prvního týmu?

Pro mě to byl šok, když jsem jel poprvé do Varů ještě v základní části. To jsem vůbec nečekal. Přijel jsem z Frýdku po tréninku domů do Přerova a najednou telefon. Že mě nabere videokouč a jedu. Pak jsem tady odehrál asi čtyři zápasy. Chvilku jsem se sžíval se soutěží, se zázemím, prostředím a personami v kabině. Přece jenom, když vedle vás sedí Nesty (Nestrašil), Růža (Růžička), tak je to něco jiného, než když jste mezi juniory třeba ve Frýdku. To mi chvíli trvalo, ale myslím, že zápasy v základní části mi pomohly se adaptovat a v play-off už to beru tak, že jsme spoluhráči a snažíme se odevzdat maximum.

Která z osobností vás v Třinci uvedla?

Kundrc (Kundrátek). Známe se z Přerova, on je přerovský rodák a měli jsme spolu letní přípravu, popichovali jsme se už během sezony. Ten mě tady uvedl nejvíc. Plus samozřejmě kluci, kteří už byli ve Frýdku přede mnou, mi ukázali, co a jak. Jinak všichni mi jsou nápomocní. Od kustodů až po spoluhráče.

Nežil jste v napětí, že zkouška brzy skončí…

(usmívá se) Jsem tu jak v Survivoru, přežívám zápas od zápasu. Vím, že nemám pevnou pozici, musím hrát na maximum, musím se vyvarovat chyb. Takhle jdu zápas od zápasu, nepřipouštím si to. Vím, že se může stát, že už nenaskočím, ale neberu si to tak.

Vaše zlínská minulost v Třinci nepřekáží?

V pohodě, já ve Zlíně hrál juniorku, pak jsem tam naskočil do prvních zápasů v extralize, něco tam mám odehrané, ale spíš jsem sžitý s Přerovem. Naši, nebo celkově rodina, to nebere jako rivalitu. A teď, když šel Zlín o ligu níž, je to úplně pryč.

Před rokem z Přerova nečekaně vyskočil Ondřej Kacetl. Kluk, se kterým už se moc nepočítalo a najednou byl hvězdou extraligy. Půjdete v jeho stopách?

My jsme Kácovi tehdy hrozně pomohli. (usmívá se) Pamatuju si, že byl úplně hotový, ale když přišel do Přerova, byla tam super parta a začal si hokej zase užívat. Všichni věděli, že má potenciál, akorát neměl zrovna hokejově šťastné období. Co je v Třinci, vyletěl, a dokazuje svoje kvality. Ať už to bylo v loňském play-off, nebo letos. Chytá výborně! Kácovi to moc přeju. A já? K tomu bych se nevyjadřoval. (usmívá se) Asi to budu brát tak, že tohle jsou asi mé poslední zápasy v třinecké organizaci. Užívám si to.

Nevěříte, že tady zůstanete i pro příští sezonu?

Asi to tak nevypadá. Nevím, co k tomu víc říct.

Půjdete zpátky do Frýdku?

Ani do Frýdku. Úplně jinam.

Budete v české extralize?

(zasměje se) Česko, ale nemůžu všechno říkat. Bude to zase Chance liga.

Ještě k Ondřeji Kacetlovi. Co jste říkal jeho úternímu zákroku betonem proti Romanu Horákovi za stavu 0:1?

Jó, tak tyhle parádní Kácovy zákroky už beru tak nějak normálně. Vím, že se na něho můžeme spolehnout. Předvedl to už několikrát v play-off. Už to tak ani neberu. I když to je fantastický zákrok. Klobouk dolů, co někdy předvádí.

Platí i u vás, že v silném mužstvu jednotlivec roste?

Určitě. Přijde mi, že když si nasadím třinecký dres, jako kdyby mi naskočila stamina (výdrž). Je to jak ve videohrách. Hned se cítím daleko víc neohrožený, víc sebevědomý. Je to rozdíl, když kolem sebe máte spoluhráče, kteří vám na ledě v různých situacích pomohou. Někde jinde by vás nechali vytrápit. Hraje se tu super.

Na beka máte i docela ideální příjmení…

To možná jo, ale herně, nebo hokejově, mě moc nevystihuje. Spíš se to snažím ubruslit, nebo hrát pozičně a holí, nejsem nějaký pořízek, který by to boural. To nemám rád, nevyžívám se v tom a ani to moc neumím, abych řekl pravdu. Spíš se to snažím ubruslit, ubojovat hrou a holí.

Rozdáváte tedy mikulášské technické dárečky?

Něco takového, nějaká taková nadílka v rohu. Snažím se.

Série se nyní stěhuje na led Sparty. V O2 Areně jste už hrál?

Jednou se Zlínem. Byl jsem tehdy nějaký vykulený. Myslím, že teď už to bude jiné. Těším se. Bude to super.

Bylo vyprodáno?

Nebylo. (usměje se) Těším se, udělám si divácký rekord. A budu dětem vykládat před kolika lidmi jsem hrál.

Někoho atmosféra svazuje, co vy?

Těžko říct. Když jsem byl mladší, asi mě to svazovalo. Teď si to spíš užiju. Během zápasu se na hlediště moc nesoustředím, nějak to extra nevnímám. Budu se soustředit na hru. Možná v pauzách během střídání se trošku pokochám atmosférou.