Oldřich Brada vypadá na první pohled jako tvrďák, ale jak říkají jeho nejbližší, má srdce na správném místě. Důkazem toho je, že se pečlivě stará o vnučku své zesnulé partnerky. „Mám ji od malička,“ prozradil. A hodně pyšný je i na svá vlastní vnoučata. Marek hraje hokej za mládežnické reprezentace, Nelinka zase provozuje atletiku v Opavě.

I když už má Oldřich Brada dávno po kariéře, přehled o hokeji má. O svém milovaném sportu dokáže vykládat hodiny. Vzpomínek na svou povedenou kariéru má nespočet. Ne všechny jsou ale publikovatelné. „Všechno prásknout do světa nemohu,“ pronesl s úsměvem. Práci rozhodčího se věnoval i jeho syn Dan, který to rovněž dotáhl až mezi profíky.

Čim se v současné době bavíte?

(usměje se) Stal se ze mě důchodce, ale na gauči doma nesedím. Pracuji v lese, s motorovou pilou kácím stromy, dělám takovou tu odbornější práci. Pak mám kolem sebe pomocníky, kteří klády nosí a rovnají.

Jak se bývalý mezinárodní hokejový rozhodčí dostane do lesa a k motorové pile?

Mám svůj les. Kdysi tady v Horním Benešově byl pan farář Masný, seděl u mě v hospodě a povídali jsme si. Ptal se mě, zda bych mu nešel pomoci do lesa, a tak jsem se k tomu dostal. Je to už asi patnáct let. Ještě předtím jsem dělal šéfa na šachtě u Radima Masného. K němu bych jen poznamenal, že na něj nemohu říci křivého slova. Masňák je jeden z mála lidí, které mohu pochválit.

Práce s motorovou pilou je ale hodně fyzicky náročná…

Je to tak, ale zvykl jsem si. Dokonce jsem se s ní i zranil. Při manipulaci jsem si pořezal obličej a přišel o zuby. Teď už to beru s humorem, ale tenkrát mi do zpěvu nebylo. Musel pro mě dokonce přiletět vrtulník.

Říká se o vás, že máte dobré srdce, důkazem třeba je, že vychováváte holčičku, která s vámi není v žádném příbuzenském vztahu.

Během působení v Havířově jsem si našel družku, společně jsme vychovávali její vnučku. Bohužel, v jednapadesáti mi partnerka zemřela a o malou neprojevil nikdo z rodiny zájem. Zůstala tak u mě, teď její třináct. Má ještě osmnáctiletou ségru, která je taky nyní u mě. Takže dělám indiánskou babičku. Přijdu z lesa, vařím a podobně. Musím ale taky říci, že mi hodně pomáhají rodiny mých dvou synů.

Aktivně už v hokeji nepůsobíte, nicméně máte k němu stále blízko, a to díky vnukovi…

Je to tak. Marek nám dělá radost. Přes Opavu a Vítkovice se dostal až do Švédska a mládežnických reprezentací. Teď se mu situace zkomplikovala. Mládežníci ve Švédsku nehrají, vypadá to, že se vrátí zpět a měl by nejspíše hrát v Litoměřicích Chance ligu.

Chodíte se na něj dívat?

Strašně mu fandím. Naposledy jsem ho viděl hrát na Slovensku ve Skalici, kde nastoupil za mládežnickou reprezentaci. Je to ale pro mě v uvozovkách těžké, protože člověk se tam potkává s kamarády ještě z hokejové éry, jako například naposledy s Hamrlou nebo Altrichterem, do toho padne nějaká ta slivovička a je veselo. Zavzpomínáme na staré časy, i na kluky, kteří už mezi námi nejsou.

Pojďme trošku zavzpomínat na dobu, kdy jste pískal.

(usměje se). Vzpomínat je určitě na co, ale ne vše je publikovatelné. Předem musím poděkovat panu Budíkovi z Kopřivnice, který byl pravou rukou našeho šéfa rozhodčích Quida Adamce. Ten mi pomohl k tomu, abych mohl v nejvyšší soutěži působit. K pískání ligy jsem se dostal za bolševika v roce 1980, to Vítkovice vyhrály titul. Tehdy pískaly takové rozhodcovské veličiny jako Okoličányi, Šubrt, Milan Jirka. Bydlel jsem v Horním Benešově, hned vedle zimáku, k hokeji jsem tak měl blízko. Pamatuji si, jak jsem v začátcích ještě se starým panem Režnarem pískal ve Vsetíně na nezastřešeném zimáku druhou ligu. Tehdy zápasy řídili pouze dva rozhodčí. Kdo co viděl, tak to pískl.

Dvacet sezon v extralize, to je slušné období. Měl jste k sobě sehrané parťáky? Nebo se vám čároví měnili?

Měl jsem k sobě sehranou dvojičku Pepu Furmánka a Mirka Lipinu. Skvělí kluci, s oběma jsem si výborně rozuměl.

Zažil jste ještě federální ligu a zápasy na Slovensku…

Přesně tak. Třeba v Košicích se hrávalo doslova v plechové boudě, ale já tu štaci miloval. Byli tam dobří lidé, nás rozhodčích si vážili. Ať už domácí vyhráli, nebo prohráli, vždy přišlo pozvání na večeři. Problém nastal akorát v tom, abychom stihli zpáteční rychlík Petrov, který odjížděl z Košic půlhodiny před půlnocí. V dalších sezonách nám pak začali platit kilometrovné, tak jsme jezdívali autem. Ani moji vrstevníci nedají na Košice dopustit. Pražáci dokonce do Košic létali a někdy se to poštěstilo i nám. Míra Lipina dělal ve Vítkovických železárnách, jejich malé letadlo, zhruba pro sedmnáct lidí, tam pravidelně létalo. A někdy se nám poštěstilo, že nás přibrali.

Byly zápasy českých a slovenských týmů něčím výjimečné?

Řeknu to trochu jinak. Docela dost jsem jezdíval pískat Spartu, zápasy týmů z obou hlavních měst byly ostře sledované a na ně byli delegováni rozhodčí z Moravy. Pamatuji si, jak Sparta hrála na Slovanu. A přišla s tím, že nechce nastoupit, protože má v kabině splašky. Říkám jim: To si jako děláte srandu? To mám uklízet já? Nakonec se hrálo. Byly to vyostřené zápasy, veřejnost se o ně hodně zajímala. A mám i další vzpomínky.

Povídejte…

Nebo jsem měl pískat, teď už nevím, jestli to bylo semifinále nebo finále ligy, to není podstatné. Prostě na Spartě hrála Dukla Trenčín. Zůstal jsem v Praze viset v zácpě a začal jsem tušit, že zápas nestihnu. Tak jsem vjel na koleje a jel za tramvají. Ještě daleko před halou řídil dopravu policajt. Říkám mu: pane policajte, musím po kolejích, jsem rozhodčí a pískám Spartu. Podíval se na mě, zastavil dopravu a pustil mě, abych to stihl. Pak si ze mě kolegové dělali srandu, že mám kolejové vozidlo. Někdy to byla i divočina z jiné stránky. Na finálové zápasy jsme byli vždy nominováni dva hlavní rozhodčí. Každý pískal jeden zápas, druhý byl připraven jako náhradník. V sérii Trenčína s Pardubicemi jsem dostal nominaci s Jirkou Lípou. Odpískal jsem první zápas v Trenčíně, ve druhém jsem Jirkovi kryl záda. Domácí byli hodně pohostinní, něco se upilo. Kdyby se Jirka tenkrát zranil, tak já bych už nebyl ve druhé třetině schopný provozu. I tak to někdy chodilo…

Jaké byly zápasy jihlavské a trenčínské Dukly?

Především do Trenčína moc českých hráčů na vojnu nechodilo. Výjimkou byl třeba Vláďa Růžička. Bylo to za doby trenéra Jaroslava Waltra, který pocházel z Litvínova. Vzájemné zápasy byly tehdy brány hodně nacionalisticky. Jednou mi dělal v Trenčíně delegáta Slovák Michal Bucala. Před zápasem mi řekl, že Trenčín je oproti Jihlavě taková malá Duklička, že to mám brát v potaz. V první třetině šla Jihlava čtyřikrát do čtyř a on se jen usmíval. Samozřejmě, že ta vyloučení byla správná.

Narazil jste během své kariéry na hráče, kteří byli vyloženě problémoví?

Nejlepší byl Tomáš Jelínek. Byl to takový divoch a zároveň pan hokejista. Rád si vždy naskakoval na hráče u mantinelu. Před každým zápasem jsem mu vždy říkával: Jelen, poslouchej, ty mi nebudeš dělat žádné blbosti a já tě v utkání ochráním. První menší háček soupeře jsem na něj písknul, soupeře vyloučil a měl jsem celý zápas pokoj. Nebo ve Spartě tehdy dělal vedoucího mužstva bývalý vynikající hráč Miroslav Kuneš. Rád se vždycky opřel o manťák a začal hulákat. Jednou už se to nedalo vydržet, přijel jsem za ním a říkám mu: Pane Kuneš, mi už je to jedno, hodím píšťalku na střed a můžete si to pískat sám. Chvíli koukal a pak už přestal. Byly to vcelku úsměvné zážitky.

A s fanoušky jste někdy do konfliktu přišel?

Když máte plný zimák, kdy se v hledišti tísní patnáct tisíc lidí, nic neslyšíte, nevnímáte to. Jednou jsem ale pískal extraligu juniorů a tam jsem přesně viděl, kdo mi nadává, kdo mě uráží. Navíc ten dotyčný byl neskutečně urputný. V jednu chvíli jsem chtěl přelézt mantinel a jít si to s ním vyřídit. Samozřejmě jsem nešel.

Stalo se vám, že jste se někdy během své profese zranil?

Jednu takovou vzpomínku mám. Vítkovice hrály na Kladně a hostující útočník Roman Ryšánek mě vzal i s pukem, i když neúmyslně. Spadl jsem tak, že jsem si zlomil ruku. Tu mi stáhli a zápas jsem dopískal. Byla to neskutečná bolest. Drahoš Kadlec chtěl do mě potom nalít panáka, ale nešlo to.

Vzpomenul jste, že vaší oblíbenou destinací byly Košice. Kam jste rád jezdíval v Česku?

Každý stadion měl své kouzlo. Dokonce jsem zažil zápasy Vítkovic na starém Kotasu. Vedle něj byla železniční trať a když jel vlak, tak se celý stadion třepal. Líbilo se mi také v Litvínově, kde jsem měl výborného kamaráda Pepu Beránka staršího, kterému se říkalo Hugo. Měl jsem tu čest pískat i nebožtíka Ivana Hlinku. Pamatuji si, jak měl Litvajs existenční problémy, hrozil mu sestup. Hlína tehdy obul brusle a šel hrát. I ve svém věku neprohrál jediné buly, měl neskutečnou lopatu. I díky němu se Litvínov zachránil.

Zažil jste i slavnou éru Vsetína. Jak jste tehdejší hokejovou horečku na Lapači vnímal?

Za vším stál tehdejší mecenáš Roman Zubík. Musel složit pořádný ranec, aby dostal do Vsetína kvalitní hráče, a to se mu podařilo. Vše odstartovala éra trenéra Horsta Valáška. Město hokejem žilo, Zubík nakonec dopadl, jak dopadl, ale měli by mu ve Vsetíně postavit pomník. Díky němu mají tituly, přitom on si ty peníze, které dával do hokeje, mohl nechat pro sebe. To samé bylo v Opavě. Ať si říká o Masňákovi kdo chce co chce, ale díky němu byla v Opavě extraliga. Kdyby mu město tenkrát pomohlo, tak hokej do Havířova nepřestěhuje. Škoda jen, že existuje lidská závist, protože jak Zubíkovi, tak Masnému ublížila. Jak se říká, kdyby nebyla, tak stačí jedna baba pro celou dědinu… A ještě vám povím, jak se dostal Jirka Hudler do Vsetína. Ptám se na to svého kamaráda Jardy Přecechtěla, co dělal hokej v Olomouci. A on, že za ním přijel tehdejší manažer Valachů Petr Husička a chtěl beka. To jsem mu rozmluvil a prodal Hudlera. Za mě slušný kauf…

Vy jste jako rozhodčí ale nepískal jen extraligu…

Mám mezinárodní áčko, dostal jsem se mezi pět nejlepších sudích v republice. Pískal jsem Evropskou ligu, různé turnaje a také mistrovství svět žen. Poznal jsem kus světa, byly to krásné roky.

Kam jste se dostal nejdál?

Do Japonska a Koreje. V Koreji jsem strávil celý měsíc, byl to předsezónní turnaj. Startovali tam i hokejisté Chomutova, kde hokej dělal pan Branda, který mi dokonce nabídl poté v Chomutově funkci manažera. Ale to jsem s díky odmítl. Pískal jsem i mistrovství světa žen, které bylo v Kodani a Odense. Líbil se mi docela Petrohrad, je to neskutečně krásné město, nadchla mě i jeho historie. Také během zápasů Evropské ligy jsem toho dost procestoval. Rád vzpomínám na Zug, který trénoval Ivan Hlinka, krásná města jsou Curych, Basilej. S hokejem jsem se dostal i do Itálie. Pískal jsem zápasy v Meranu, kde trénoval nebožtík Karel Metelka, nebo v Bolzanu. To jsou vzpomínky, které vám už nikdo nevezme.

Proč jste s hokejem skončil? Nešlo kariéru ještě protáhnout dál?

Doba k tomu dospěla. Pískal jsem do osmačtyřiceti. Po konci jsem ale u hokeje zůstal, dělával jsem manažera. Třeba v Havířově jsem byl spokojený. Naopak v Opavě to bylo strašné, co se týká výplat i materiálních věcí to vůbec nefungovalo. Před Vánocemi jsem skončil a hned zamířil do Havířova. Měli juniorku v extralize a chtěli hned do vyšší soutěže dostat i dorost. To se nám podařilo.

Co říkáte na to, že nyní pískají dva hlavní rozhodčí?

To bych nyní mohl pískat i se svým bolavým kolenem. Ale vážně. Z jedné strany toho sudí více vidí, nemusí tolik po ledě jezdit. Z druhé strany, když se na to podíváte, tak jedna hlava dělá jednu režii. Pamatuji si na dobu, kdy my jsme zápas řídili pouze ve dvojici, tak každý písknul to, co viděl. Když jste jako hlavní sám, režie jde za vámi. Ještě přidám jednu perličku. Pískával s námi dnes už nebožtík Němec, ten kdysi dostal na Slovanu kuličkou z praku do hlavy a od té doby se začaly nosit přilby.

A jak vnímáte video v hokeji?

Na něco dobré. Na něco špatné. Řeknu to takhle: když hokej hrají lidé, mají ho řídit lidé.

Jak vnímáte z hlediska rozhodčího fotbal a hokej?

Ve fotbale písknete deset minut před koncem penaltu a je rozhodnuto. V hokeji pošlete tým do tří a když mu to nejde, tak mu to nejde. Hokej je daleko čistější.

Hokej stále sledujete?

Jasně, nejvíce ruskou KHL. Je to rychlá a technická soutěž. Pro mě jsou Rusové nejlepší bruslaři. Zajímavé je, že v Česku jsme ještě neměli ruského trenéra. Jsem zvědavý, zda by naši hráči vůbec takový dril vydrželi. Mrzí mě, že hokej u nás upadá. Dříve jsme měli v NHL celé mužstvo, teď deset kluků. A podívejte se na Opavu. V minulosti měla mládežnické týmy v extralize, teď tomu tak není. Opavský hokej je mrtvý.

OLDŘICH BRADA

Narozen: 2. září 1954

Kariéra: bývalý hokejový mezinárodní rozhodčí

Počet sezon v extralize: 20

Ocenění: Křišťálová píšťalka