Malý Ondra začal s hokejem v Novém Jičíně, kde už ve dvanácti letech nastupoval za dorost. Následoval přestup do Vítkovic, odkud mládežnický reprezentant předloni zamířil do finské Raumy. A před pár dny oslavil Ondřej Cubo coby osmnáctiletý benjamínek se svým týmem titul juniorského mistra Finska. „Tréninky tam jsou o něčem jiném. Hodně se bruslí, přijde mi, že se na ledě víc maká, vše se dělá naplno,“ našel nadějný bek rozdíly ve výchově mládeže.

Jste z rodákem z Hranic. Rodiče se asi museli rozhodovat, jestli vás dají na hokej v Přerově, nebo v Novém Jičíně, že? Co rozhodlo pro Nový Jičín?
Tam šlo hlavně o tu cestu. Do Nového Jičína je to patnáct dvacet minut, do Přerova asi pětatřicet. Proto jsme se rozhodli pro Jičín, ale i ten Přerov byl určitě v úvaze.

Jak vzpomínáte na své začátky v Novém Jičíně? Co vám utkvělo v paměti?
První mě napadá velká osobnost Jaroslav Fleischmann. Jeho syn hrál i v NHL. Pak tam byl pan Macháček, který dlouho hrával druhou ligu za Nový Jičín. Pak rád vzpomínám na spoluhráče Dana Handla (dnes útočník zlínské juniorky, pozn. red.). Vzpomínám, jak mě každé ráno táta vozil na přípravku, vstával jsem v šest hodin. Strašně mě to bavilo, protože jsem pokaždé budil tátu, ať už jedeme na trénink (úsměv). Vzpomínám na to hezky.

Už ve třinácti letech jste zamířil do Vítkovic. Byl tam cítit velký výkonnostní rozdíl?
Rozhodovali jsme se, jestli tam vůbec jít. Byl jsem ještě v osmé třídě. V Novém Jičíně jsem už hrál i za dorost, což pro mě bylo lepší. Nevěděli jsme, jestli bych dorost hrál i ve Vítkovicích. Měl jsem i víc nabídek. Pak volal trenér a Vítkovice mi nabídly, že mám šanci dostat se i do dorostu. Tak jsme to zkusili. A potom jsem opravdu hrál celou sezonu za dorost. Když bylo nějaké volno, tak jsem naskočil i za tu osmou třídu. Samozřejmě to byl skok. Byli tam starší a silnější kluci, ale myslím, že jsem se s tím vypořádal celkem dobře.

Ondřej Cubo v reprezentačním dresu
Novojičínský hokej slaví úspěch! Cubo mistrem Finska

Byl jste hodně mladý mezi staršími kluky. Co pro vás bylo nejtěžší?
Dojížděl jsem každý den vlakem. Ranní tréninky jsme měli už na 6.30, takže jsem vstával asi v pět a každé ráno dojížděl. Možná poprvé a podruhé mě vezl táta, pak jsem už jezdil sám vlakem. Těžké to bylo v tom, že jsem tam chodil i do školy. Takže jsem tam zůstával vlastně celý den. Ráno trénink, pak trénink, pak jsem k večeru šel na další trénink. Takže jsem přijel třeba v osm večer a další ráno zase na trénink.

Ale ani ve třinácti letech vás takové komplikace neodradily. Vášeň pro hokej byla silnější?
Byl jsem úplně rád, že jsem šel do Vítkovic. Nevadilo mi to. Hokej miluju, dělám ho odmalička.

Ani v pozdějším věku jste nezůstával třeba někde na internátu?
Táta nechtěl. Asi bych zvlčil (úsměv). Takže jsem pořád dojížděl.

Na co rád ve Vítkovicích vzpomínáte?
Hlavně zase na trenéry. Radek Filip, Roman Ryšánek, Mojmír Trličík – super trenéři, super akademie. Byl jsem spokojený.

Jak se vlastně zrodil váš přesun do Finska?
Byli jsme v šestnáctkách s reprezentací na turnaji ve Finsku. Rauma o mě projevila zájem přes agenta. Řešili jsme, jestli je to dobrá cesta, ale já si říkal, že jo. Už přede mnou byli ve Finsku nějací starší kluci. Ale popravdě se mi moc z Česka nechtělo, nevěděl jsem, jak to budu zvládat.

A jak jste to zvládal? To musela být velká nejen hokejová změna.
Po čtrnácti dnech jsem moc nevěděl, co a jak, a chtěl jsem jet domů. První dva týdny jsem byl na zkoušce, první týden jsem trénoval s osmnáctkou, pak mě dali na pár tréninků do dvacítky. Ty tréninky jsou o něčem jiném. Hodně se bruslí, přijde mi, že se na ledě víc maká, vše se dělá naplno, jako by to byl další zápas.

Takže hlavní rozdíl je v pracovitosti?
Neměli jsme tréninky na hlavní hale, ale na dvou vedlejších. Na ty jsme nechodili, ale běhali, trvalo to asi patnáct minut. Bez trenéra, všichni ale běželi. Potom posilovna, trenér nám jen dal papír, co se má udělat a všichni to plnili. V tom jsou asi největší rozdíly.

Roman Pšurný (vlevo) a Lukáš Menšík.
V Třinci šest lidí, MEO má "Meňu". Na začátku jsem nevěděl, která bije, směje se

Oslavy? Finové to umí rozjet

Jak těžké bylo se ze začátku prosadit?
Ze začátku jsem hrával třetí lajnu. Pak jsem se trošku posunul. Popravdě jsem s první sezonou moc spokojený nebyl, ale užíval jsem si hokej.

V minulé sezoně z toho byl mistrovský titul v juniorce. Jak ročník hodnotíte?
Za mě celkem dobré. Hrával jsem tu dvacítku, pak ale v prosinci přišel covid, takže se to zastavilo. Ke konci sezony jsem nedostal tolik prostoru, protože přišli hráči z áčka. Bylo to něco nového, musel jsem makat dál a ukázat se v další sezoně. Byl jsem zdravě naštvaný, nedával jsem to týmu najevo. Titul jsem si užíval s nimi.

Jaké byly oslavy?
Oslavili jsme to v autobuse cestou zpátky, z Oulu je to asi sedm hodin. Vyjížděli jsme celkem pozdě, začali jsme už v kabině. Takové oslavy jsem ještě nezažil (smích).

Takže Finové to umí rozjet? I s finskou vodkou?
Jo, jo, umí. Něco takového tam bylo (úsměv).

Vy jste si odchod do Finska vzhledem k tomu, že česká juniorská soutěž stála, načasoval dobře, že?
Určitě. Kvůli covidu i proto, že mi přijde, že juniorka v Česku není tak kvalitní. S pár klukama jsem v kontaktu. Spíš mi říkali, že je to štve, že se to zastavilo, že nemůžou hrát a já jo.

Jak jste vlastně pandemii ve Finsku prožíval?
Raumu to skoro nezasáhlo. To spíš Helsinky. My jsme hráli skoro každý zápas. V obchodě jste ani nemusel nosit roušky, ale Finové na to dbali. Bylo to spíš jen doporučení, ale všichni to dodržovali.

Tomáš Šťůrala v  akci
Novojičínský odchovanec Štůrala skončil s hokejem a běhá po lese s kulometem

Kousek do moře a škola v Ostravě

A co život v zemi tisíců jezer?
Jsem v západní části země u moře. Mám to kousek do moře, sauny, vířivky. Je tam o nás dobře postaráno i co se týče jídla. Bydlíme tři ve velkém bytě, jsem spokojený.

Jak to máte se studiem?
Školu dělám dálkově v Ostravě. Moc se mi nechce, ale teď je takové dobré období. Ostatní moc taky nechodí do školy, takže to mě celkem zachránilo (úsměv).

Ve Finsku tedy zůstáváte i nadále?
Teď mi skončil druhý rok, smlouvu jsem měl na dva plus dva. Dozvěděl jsem se, že to se mnou chtějí prodloužit, takže jsem strašně rád. Tak uvidíme, čekají mě další dva roky, budu makat naplno.

Jaké jsou tedy vaše plány a cíle? Návrat do Česka není ve hře?
Chtěl bych teď první rok hrát stabilně dvacítku, dostávat hodně prostoru, bavit se hokejem. Do Česka bych asi nechtěl vůbec. Spíš bych si chtěl zahrát ve Finsku.

A co zámoří, to vás neláká?
Popravdě teď ani moc ne. Přemýšlel jsem o CHL (Canadian Hockey League), to by mě ale musel někdo draftovat, je to složitější. Uvidíme, zatím si to užívám ve Finsku.