„Ocenění je spíše za práci trenéra, jako hráč jsem nebyl žádná hvězda. Je to pro mne největší vyznamenání, které se mi může v klubu dostat a velice si toho vážím,“ říká muž, který vedl i Zlín, českou i slovenskou reprezentaci, a s Jaroslavlí dvakrát vyhrál ruskou ligu. „Když vidím ta čtyři jména, jsou to všechno významní hráči Vítkovic i Československa. V podstatě lze říct, že i světoví hráči. Být zavěšen vedle nich je velká pocta,“ dodává Vůjtek.
Co to s vámi udělalo, když jste se to dozvěděl?
Kluci, kteří to organizují, chvíli chodili kolem, zjišťovali, co dělám v tuto dobu, zda mám čas. Nakonec to v závěru rozhovoru propálil Zdeněk Janiurek (tiskový mluvčí Vítkovic). Ale tušil jsem to už dřív po telefonátech. Dva dny po hovoru jsem šel na focení. Taková věc se neutají dlouho, i někteří diváci mi dávali najevo, že se něco chystá. Ono, když to vědí dva lidi, tak se to vždycky dostane ven.
Neříkal jste si: No, konečně! Už jsem tam měl být dávno!
(směje se) Tady bylo mnoho větších hráčů, než já. Olympijských vítězů, mistrů světa, takových, kteří pracovali pro Vítkovice řadu let a zaslouží si to. Proto říkám, že za hráčskou kariéru to není. Ale vedení se rozhodlo pro mě a je to čest dostat se mezi ty špičky, které tam visí. Já si považuji za poctu, že jsem s nimi mohl hrát v jednom mužstvu. Zažil jsem je všechny jako aktivní hráče. Hodně jsem od nich pochytil.
Jak vzpomínáte na duo Jan Kasper, Miroslav Vlach?
Honzík Kasper byl svéráz, tvrdolín, svojský člověk. Ke rvačce na ledě neměl daleko, ale v civilním životě byl umírněný, žádný bijec. I když měl svůj názor. Mirka Vlacha všichni milovali. Sportovně i lidsky. Nikomu by neublížil. Asi to mu bránilo, že se neprosadil víc, byl velice mírný. I jako trenér. Přitom dostal Vítkovice do první ligy. S každým chtěl vyjít, to ale v trenérské branži nejde vždy. Proto se jí vzdal. Moc si bral, že někomu třeba ublíží. Nebyla to jeho parketa. A třeba s Pepíkem Mikolášem jsem dva roky bydlel na zájezdech na pokoji. Pak dlouhé roky dělal vaši branži. Hodně jsme spolu komunikovali a často se vídávali.
Mikoláš jako novinář psal o Vítkovicích. Naštval vás někdy?
Byl mezi námi velký věkový rozdíl, ale rozuměli jsme si. Že se Pepík dal na novinářskou dráhu, mě překvapilo, i když on už vlastně i jako hráč dělal rozhovory interně pro noviny. Na zájezdu ve Švédsku měl rozhovor s jedním z nejvýraznějších hráčů. Na jméno si už ale nepamatuji. Intenzivně ho sháněl a přes tlumočníka rozhovor udělal. To bylo roku 1969, jestli se nemýlím. Na novinařinu se připravoval už v rámci hráčské kariéry. O mě napsal jednou nepříjemný článek, ale jinak jsme spolu do jeho smrti vycházeli. Chodili jsme spolu na akce a byli jsme v kontaktu.
Co o vás napsal?
Vztahuje se to k roku 1993 a k semifinále s Litvínovem. Na jejich ledě jsme vyhráli 6:2 a 7:2. Doma jsme po první třetině prohrávali 1:5, otočili jsme na 7:5, ale dostali jsme gól z půlky a prohráli 7:8 v prodloužení. Druhý zápas doma jsme vedli čtyři minuty před koncem 4:2, ale prohráli jsme na penalty. A Pepík vzal před pátým zápasem pero a napsal, že nebudu nikdy trenér, protože neumím dokončit sérii. A že do Litvínova je zbytečné jet.
Ostře se do vás pustil.
Hrálo se za dva dny, vyhráli jsme 3:2 a šli na Spartu.
Škoda, že jste to nedotáhli až k titulu, že?
Bylo to zvláštní a dovolím si tvrdit, že jsme tenkrát byli lepší, než Sparta. Kádr jsme měli kvalitnější, ale bohužel se stalo to, co se stalo.
Tým před domácími zápasy postihla nemoc.
Skoro všichni jsme ulehli s horečkami. Dva kluci ještě v den zápasu byli na kapačkách. V obou utkáních jsme vedli po dvou třetinách, pokud si to pamatuji dobře, protože je to už dávno, ale ve třetí nás opustily síly. Možná jsme to měli rozložit na čtyři útoky, ale to tehdy nebylo zvykem. Neměli jsme už pak šťávu.
Dodnes se spekuluje, zda to byla náhoda. Co myslíte vy?
Nemůžu se k tomu vyjádřit. Nikdy jsem nechtěl a nebudu nikoho osočovat. Ani teď. Spali jsme ve venkovském hotelu za letištěm. Doporučila nám to sekretářka Sparty. (usmívá se) Ale byl to pěkný hotýlek, mimo město, v Praze jsme být nechtěli. Na stadion půlhodinka, takže bez problémů na rozbruslení. Nevím, co se stalo. Když jsme se ráno před zápasem vzbudili, netekla voda. Snídaně ale byla nachystaná, čaj uvařený, tak nevím, z čeho ho dělali. Nechci je podezřívat, ale fakt je, že už cestou na druhý zápas v Praze se v autobuse pozvracel Filip Konštacký, a než jsme dojeli na letiště, zvraceli jsme všichni. A z nervozity to nebylo, protože to bylo po zápase. Navíc vítězném.
To je podezřelé…
Ale nechci nikoho obviňovat z úmyslu. Byla to viróza, kterou jsme někde chytili. My osobně si myslíme, že to bylo z nějakého nevhodného jídla, nebo pití z hotelu. Ale nevíme to jistě. Byla to těžká chvíle, kdybych to nezažil sám, tak to nedokážu posoudit. I já byl celou noc na záchodě a měl jsem čtyřicítku horečky. Ale jak to přišlo, tak to za den dva zase odešlo.
Cítili jste, že Sparta měla z nějakých důvodů vyhrát?
Neřekl bych. My měli doma za sebou deset tisíc nadšených lidí, v Ostravě se finále nehrálo deset let. A v nové hale poprvé. Na rozhodčí jsme si nemohli stěžovat. Vše proběhlo ve sportovním duchu, v zákulisí i na ledě. Kromě těchto problémů.
Díval jste se na záznamy zápasů v době covidu?
V době covidu ano, protože nebylo kam chodit, a na co se dívat. Bylo to odreagování od těch covidových zpráv.
Mohl jste si to odkoučovat znovu…
Tenkrát bylo koučování lehčí, byly jen tři útoky a šest obránců. Dnes se točí čtyři útoky, do toho speciální formace. To bývalo výjimečně, že se z přesilovky vyřadil obránce a dal se tam útočník.
Momentem finále bylo, když šéf klubu František Černík cpal Spartě na střídačku pohár pro mistra. Viděl jste to?
Já se to dozvěděl po zápase. Vedli jsme 3:1, ale nezvládli jsme to psychicky. Byli jsme vylučovaní, a ve třech ještě ve druhé třetině inkasovali. To Spartu nastartovalo, nám ubývaly síly, dostali jsme tři čtyři góly a v hale byl rozruch. Nevěděl jsem, co se děje. Jen jsem si všiml, že Pohár leží na jejich střídačce, ale myslel jsem, že ho tam přinesli ti, co ho budou předávat.
Bavili jste se pak o tom spolu?
Jasně. S Frantou jsem pak mnoho let spolupracoval. Mnohokrát na to přišla řeč, ale hlavně v rámci hecování.
Asi vás to u něho nepřekvapilo, ne?
U Franty jste byl překvapený každým dnem. Musel jste si vždy dávat pozor, co zase vymyslí. Už jako hráč, i jako mladý, když se někde sedělo, tak něco na někoho vymyslel. To byl Franta. Živý na ledě i mimo něj. Když se sedělo po zápase, hlídal, kdy odbije půlnoc. Pak se sázel, že zítra nepoletíme domů. A když na to někdo přistoupil, prohrál, protože se letělo dneska. My staří jsme to věděli, ale mladí občas stovku prohráli. V tom byl dobrý.
Františka Černíka z kvarteta zmíněných legend znáte nejvíc.
Ano. Do mančaftu přišel, když já už byl stabilní hráč a jeden ze základních pilířů. Hrál jsem s Petrem Janiurkem a Vencou Střílkou v prvním útoku. Byli jsme nejlepší ve druhé lize. Z vojny se ovšem vrátil Jarek Mec a nechtěl hrát druhou třetí lajnu. Tak mě přesunuli do třetí formace, kde začínal Franta. Spolu jsme hráli až do doby, než se dostal na mistrovství světa v Katovicích, kde získal titul. Pak odešel do Dukly Jihlava. V jedné formaci jsme hráli pět let.
Takže si můžete říkat, že máte velký podíl na jeho kariéře…
To bych neřekl. Franta byl mladý, tenkrát měl šestnáct sedmnáct let a byl divoký. Myslím na ledě. (směje se) Byl rychlý, těžko se chytal. Takovou akceleraci jsem neviděl u žádného hráče. Musel jsem se jeho stylu hry přizpůsobit. Se Střelkou a Janiurkem jsem byl střelec, vyhrál jsem tabulku střelců druhé ligy o deset branek. S Frantou jsem se ale musel přesunout do funkce nahrávače. Hrálo se s ním jednoduše. Stačilo z vlastní třetiny vyhodit puk na druhou polovinu a on to dojel před bekem. A tehdy nebyl rozdíl, jestli hrajete první, druhou, nebo třetí lajnu. Přesilové hry hrály všechny, nedělaly se výběrové pětky. Kdo byl na řadě, ten šel.
Údajně málem během play-off 1993 angažoval brankáře Petra Břízu. Je to pravda?
Bříza už s námi trénoval. V Litvínově před semifinále byl na rozbruslení, připravoval se na zápas. Zranil se nám tehdy Míša Hlinka, náš první brankář. Měli jsme jen Tomáše Vašíčka a jednoho kluka půjčeného z Havířova.
Překvapilo vás to?
Ohromně. Ráno jsem se vzbudil, volal mi Franta. „Přijď ke mně.“ Přišel jsem a tam seděl Petr Bříza. Byl ve Finsku (Lukko Rauma). Franta říkal, že přivedl brankáře na semifinále a finále. Když postoupíme. Tehdy mohli cizinci na play-off přijít. Bříza se oblékl do výzbroje a šel na rozbruslení. Na obědě mi Franta volá znova. „Bříza nebude.“ Ozval se mu táta a všechno skončilo. Spočítal si, že můžeme ve finále hrát se Spartou a on jako kovaný sparťan nemohl proti ní jít. Tak se omluvil. Řekl, že to nedomyslel a odjel. Myslím, že s Petrem bychom to tehdy vyhráli, byl to v té době nejlepší brankář v republice. Ale bylo by to proti Spartě, takže to pro mě z celkem pochopitelných důvodů musel odmítnout. Ovšem brankáři nám to finále neprohráli. Bylo to únavou.
Těšíte se, až v pátek potkáte hráče, jež jste dlouho neviděl?
Musím se přiznat, že jsem musel jít na internet, abych se podíval, kdo v tom týmu byl. Víte, že už mi některá jména vypadla a navíc se mi to plete s rokem 1996/97, kdy jsem se vrátil ze Zlína. Spousta hráčů tam ještě byla, ale byli i noví, a teď se mi to plete. Jestli Ševěček hrál už tenkrát, nebo ne? Hledal jsem to na internetu, ale bylo to složité. (směje se) Všechny ale nepoznám.
Opravdu?
Pět let zpátky jsme se sešli v hospodě v Ostravě všichni, kdo se dal obvolat. Uspořádal to Miloš Holaň. Bylo nás asi dvaadvacet a některé jsem tam potkal od té doby poprvé. Nedávno jsem viděl fotku v kanceláři u Romana Šimíčka a tři, nebo čtyři hráče jsem už nepoznal. Třeba Filipa Konštackého jsem neviděl. O některých jsem si myslel, že tam byli až o tři roky později.
Myslíte, že se teď Vítkovice se mohou dočkat podobného úspěchu?
Vítkovice letos překvapily hrou, pojetím, líbí se mi to. Po dlouhé době mám radost z hokeje. Jasně, poslední zápasy doma nevyšly, ale to se stane každému. Styl hry, jak hráči chtějí a vědí, za čím jdou – to se mi strašně líbí. Tým je vyvážený ve všech formacích. Od brány, přes obranu, po střelce, které jsme dřív neměli. Dnes tam jsou tři čtyři schopní střelci, kteří umí využít přesilovku. Po dlouhé době jsou tady hráči velice dobře připravení i po taktické stránce. Hrají jako tým, jako kolektiv. Mohou se dostat vysoko. Ale soutěž je tak vyrovnaná a je fakt, že proti nim stojí silní soupeři.
Jsou si týmy 1992/93 a 2022/23 v něčem podobné?
Možná jsou. I tenkrát tady byly osobnosti. Miloš Holaň, nejlepší hráč ligy, Aleš Flašar, jeden z nejlepších beků, kterého se soupeři báli. V útoku Hermann, nebo Kotala, ve velké formě Ryšánek. Z vojny jsem stáhnul Honzu Peterka, Šimíček už byl vyzrálejší.
Miloše Holaně jste uvedl do trenérské profese, viďte?
Já ho neuvedl, on už trénoval v té době v Sareze. Já jsem ho vytáhl k sobě do Vítkovic. Vím, že tam byl spor, že ho Sareza pustí, ale nakonec se dohodli. Miloš to cítil jako šanci. Bylo to mé přání, aby přišel, protože jsem chtěl mladého perspektivního trenéra. Myslím, že se to nakonec povedlo. On měl trochu hráčský názor na hokej, ale takhle jsme začínali všichni.
Sám říká, že byl tehdy arogantní…
Byl. A já se bál, že se nezmění. Že to má v sobě. Nakonec se s druhým manželstvím i vnoučaty umírnil a změnil. Překvapil mě.
Vy jste vedl český i slovenský národní tým. Úspěchy jste měl ale i v Rusku. Tamní reprezentace se nenabízela?
Když jsme vyhráli dvakrát titul v Jaroslavli, Rusům to tehdy nešlo a dělali anketu, koho by si přáli. Tichonov, nebo já? Ale to bylo jen v novinách, konkrétní nabídku jsem nikdy neměl. A když se mě na to novináři ptali, říkal jsem, že ruský nároďák patří ruskému trenérovi. Je to velmoc. V té době by to dobrotu nedělalo.
Být nabídka na stole, nevzal byste ji?
To nemůžu říct, určitě bych o ní uvažoval. Do Ruska jsem šel jako první zahraniční hokejový trenér, či hráč. A vzal jsem s sebou Honzu Peterka. Tlak byl velký. Rusové byli vždycky nacionalisté a svoje lidi prosazovali. Na co potřebujeme trenéra z ciziny? V Rusku byl přede mnou cizinci jen jeden basketbalový a jeden fotbalový trenér. První vydržel 14 dnů, druhý měsíc. Takže se psalo – jak dlouho vydrží Vůjtek? Po půl roce to podle nich pořád byla práce prvního trenéra. Co v play-off? Vyhráli jsme titul: tak co druhý rok? Až v listopadu dalšího roku obrátili, že to funguje i se mnou. Pak začali chodit další hráči, i trenéři a už to bylo jiné. Přitom já do ciziny nechtěl, Rusko přišlo náhodou. Ani jsem nevěděl, jak to tam chodí, jestli vůbec mají náhradní hokejky.
Je něco, co vám ve výčtu úspěchu chybí?
Možná titul v Česku. Nejvíc jsme ho chtěli v roce 2005. Přišel jsem k němu v době, kdy Vítkovice byly desáté jedenácté, ale udělali jsme nepopulární rozhodnutí, tým se semknul kolem Pavla Kubiny a věřili jsme si na víc, než semifinále. Když to srovnám, tak v tom roce 1993 jsme ani nevěřili, že můžeme titul získat. Byli jsme nadšení, že jsme ve finále. Stejné to bylo o tři roky později, protože Vsetín byl jasný favorit. A možná ještě…
Povídejte…
Český nároďák mohl přijít dřív. Vzal jsem ho vlastně, když už jsem skončil s kariérou. Byla tehdy aféra s Růžičkou a nároďák byl v květnu, nebo v červnu bez trenéra. Všichni byli pod smlouvami v klubech, potřebovali rok překlenout, aby se uvolnili Jandač s Kalousem. Vzal jsem to jen proto, že jsem u nároďáku nebyl. Kariéru jsem uzavřel na MS v Ostravě. Ale když přišla nabídka, řekl jsem si, že bych si to mohl vyčítat. Bylo to na rok, vzal jsem si asistenty, kteří měli nastoupit po mně, aby byla návaznost. Nelituji, byť to nedopadlo, jak jsem předpokládal.
Mohla z toho být medaile, vám to přál celý národ…
Až na Plekance s Jordánem a začínajícího Pastrňáka jsme neměli hráče z NHL, ale vyhráli jsme skupinu, porazili Švédy a Rusy, bohužel čtvrtfinále s Amerikou jsme prohráli na penalty. A to se nikde nepsalo, že dali gól z půlmetrového ofsajdu. Je to za námi, ale mrzí mě to.
Střídačka a trenérská práce vám neschází?
Už ne. Byl jsem tam do 69 let a sám jsem viděl, že už reakce není ideální. To zapojení do dění na ledě do jedné dvou vteřin, co bylo, už tentokrát trvalo třeba deset vteřin. A ne vždy byla reakce správná. Už to nešlo. Svoje jsem dodělal až do konce, možná jsem o dva roky přesluhoval.
Na závěr. Co byste řekl na to, kdyby se vše sešlo a po třiceti letech měla liga opět finále Vítkovic se Spartou?
Bylo by potřetí v historii, Lojza (Hadamczik) taky hrál se Spartou. Já nemám nic proti Spartě, beru to sportovně, takže proč ne? Je to možné, přál bych si to. Zase bychom byli ve finále my. Těšil bych se na dobrý sport a hokej.
5
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
