V pátek se matador Ocelářů podílel na výhře 5:2 v Pardubicích a „povinném“ vítězství třineckých lídrů proti poslednímu celku tabulky.

„Takové zápasy jsou strašně ošidné. Každý od vás čeká výhru, přitom soupeři, a přesvědčili jsme se o tom třeba v tom posledním domácím utkání s Karlovými Vary, hrají některé úseky zápasu velmi dobře, umí si vytvořit tlak. Podobně nebezpečné byly i Pardubice,“ upozornil po utkání.

Těší tři body z ledu posledního?

Těší nás výkon. Když se držíme systému, který je nám vlastní a neustupujeme z něj, pak to přináší úspěchy a ovoce v podobě prvního místa. V týmu je síla. Musíme ale držet koncentraci po celou dobu. Stačí pár nepovedených střídání, nevyhodíte puk a najednou je soupeř na koni.

Fanoušci na vás během zápasu pískali. Vnímal jste to?

Samozřejmě. To je asi negativní stránka toho, když hrajete v jednom klubu hodně dlouho. Diváci na vás nezapomenou. Ale mně to nevadí. Možná tím spíš se pak člověk zdravě nabudí a v konečném důsledku to pomůže i vašemu týmu. Když na vás někde pískají, tým se semkne.

A tušíte, proč jste si negativní reakce publika vysloužil?

Abych pravdu řekl, netuším. S Pardubicemi jsme loni v play off měli otevřenou a férovou sérii, byl to parádní hokej. Nevím přesně, čím jsem si to vysloužil. Možná tím, že nehraju tak pěkný hokej, spíš takový nepříjemný, poctivý hokej. Tam vyšťouchnout puk, tady zabrzdit protihráče. Ale tak se dnes hraje.

Z utkání jste si odnes i dva stehy…

Chtěl jsem původně zabrzdit a udělat protisměrnou kličku, pak jsem si to nějak rozmyslel a chtěl to udělat jinak. Dopadlo to tak, že jsme se srazili a já dostal bruslí do nosu. Ale ani to nebolelo. Je to mnohem lepší než dostat do tváře nebo ještě hůř do zubů. Takže to neberu jako smůlu, spíš je to klika.

Na překonání milníku v podobě 210. gólu v dresu Třince jste čekal dlouho. Proč?

Nechci se nijak omlouvat, ale hrály v tom roli i další faktory. Jedním z trendů současného hokeje je třeba daleko menší žlábek na brusli. Obecně se přiklání k menšímu broušení, já na to přistoupil a docela se s tím srovnával. Ještě horší to bylo s hokejkou. Dalším moderním trendem je delší hůl, tu svou jsem si prodloužil asi o šest a půl centimetru a pak se s ní pomalu nemohl vytočit v rohu. Dal jsem s ní asi jen čtyři góly a po novém roce mi došla trpělivost. Vyměnil jsem ji za tu loňskou z play off.

Jak se vám s ní hraje?

Perfektně. Přirovnal bych to k jízdě na kole, to taky nezapomenete. Když se po zkoušení něčeho nového vrátíte k tomu starému, co dokonale znáte, cítíte se daleko lépe.

Se starou dobrou hokejkou jste překonal rekord Richarda Krále. Co na to říkáte?

Je to neskutečné. Vždyť já nikdy nebyl střelcem, spíš ty šance připravuji. Pořád si myslím, že na to, jak dlouho hraji, jsem těch šancí mohl připravit víc. Ale je to úleva. Čekal jsem na to fakt dlouho. Na ledě chcete být pro spoluhráče přínosem. Chcete proměnit šanci, kterou vám připraví. I pro ně je to pak radost. V pětce nejste solitér, funguje tam vzájemná symbióza. Myslím, že by vůči nim nebylo fér zkoušet to s tou dlouhou hokejkou dál.