Reprezentant Hrubec o životě v Číně: i v dopravním chaosu mají řád

„Rozhodně se nenudím. V podstatě co den, to mám zážitek. A jeden z posledních stojí za to,“ říká v rozhovoru pro Deník osmadvacetiletý Hrubec.

Povídejte, jaký?
Na recepci v hotelu jsme chtěli šroubovák, ale řekli nám, že nemají. Tak asi budu muset najít nějakého údržbáře, který chodí se šroubovákem za pasem, vytáhnout mu ho a šroubovák si půjčit, abychom mohli dát baterky do hračky. Myslím, že kdybyste se ozval zase zítra, tak asi budu opět nějaký nový příběh mít.

Když jste v červnu představoval projekt Saves Help a líčil jste své první reakce a pocity z angažmá v Číně, řekl jste, že třeba ochutnáte netopýra. Stalo se?
Ještě ne. Vím ale, že tuto řekněme exotickou kuchyni prodávají. Mají tady třeba plněné kachní hlavy, mezi velké lahůdky patří kachní nožičky nebo prasečí mozek. Ten se jí snad za syrova. No… je to takové exotické, ale ještě jsem nic z toho neochutnal a ani to nijak nepotřebuju. Na rozdíl od toho šroubováku.

Ale zase na druhé straně třeba Kanaďanům přijde divné, že jíme králíka. Oni ho mají jako domácího mazlíčka, proto se mě ptali, jestli je to normální, když si s ním děti hrají, a jestli tím pádem jíme i kočky nebo psy. Musel jsem to tak vysvětlovat, že u nás to jíme od nepaměti.

Máme srdíčko, ale chybějí nám vyspělí hráči, řekl Varaďa

Žádnou tamní lahůdku jste tedy ještě nezkusil a neochutnal?
Měl jsem taková jablíčkav karamelu, až pak jsem zjistil, že je to hloh. Nevím, co to sice je, ale bylo to docela dobré. Ze začátku to je sladké skrze ten karamel, postupně to jde ale do kysela. Jak říkám, nejblíže jsou k tomu asi nedozrálé jablka, kdybych to měl přirovnat. Ale že bych si to musel pořád kupovat, to ne. Co mě naučili Kanaďani, tak to je jíst burákové máslo s džemem.

V Čechách to není moc populární, takže jsem říkal, že až to oznámím u nás, tak „objevím Ameriku“. Kluci se tomu smáli, protože u nich je to běžná věc. Máme to před zápasem, po zápase, přijde mi někdy, že všude je burákové máslo.

Jste v týmu, kde je řada severoamerických hráčů, někteří působili i v NHL, ovlivňuje to váš život?
Život ani ne, spíše mou kariéru a chytání. Přístup k tréninku i zápasu je něco, co jsem rád, že si od nich mohu vzít a naučit se. A to už jsem si myslel, že v Čechách se trénuje naplno. Když jsem to ale viděl tady, počínaje nasazením, tak je to zase o úroveň výš. Líbí se mi, jak je to propojené, protože kluci dostávají od trenérů jednoduché povely, ale vzhledem k tomu, že je dostávali odmala, tak okamžitě vědí, o co jde.

Jak tedy jde život v Číně?
Jak to říct? Velkoměsto. Když cokoliv chcete, tak si pro to zajdete. Ať je to italská, francouzská, nebo další kuchyně. Stejně u zábavy, kolotočů, nebo se chcete podívat na nějaké chrámy, tak sednete do taxíku, na metro, a jedete. Jen některé věci jsou trochu z ruky, protože bydlíme patnáct minut od zimáku a do víru velkoměsta to trvá hodinku taxíkem. Dlouho jsem ale nebyl v kině, ale to bude asi tím, že ani nevím, na co bych šel, protože si nemůžu přečíst ani název.

Zdroj: Deník/ Attila Racek

Čínštinu tedy neovládáte?
To ne. Ale když jsem letěl na nároďák, tak jsem koukal na ruský film v ruštině s anglickými titulky. A musím říct, že nějak jsem to dal dohromady. Byl to pěkný film. (smích)

Upoutalo vás něco na Číňanech a jejich životě, nebo je to obyčejné třeba jako v Praze?
K Praze bych to nepřirovnával. Líbí se mi, jak tady v té husté dopravě, chaosu, mají řád a umí se v ní zorientovat. Řidiči tady na sebe často troubí, ale ne proto jako v Praze, aby si nadávali, ale z důvodu, abyste věděl, že vás předjíždí. Takové informativní troubení. Na nadávání stejně není čas, protože kdyby někdo zastavil a začal vám něco vyčítat, tak z toho bude kolona na dvě a půl hodiny. Ale líbí se mi, jak v tom umí žít. A co je zvláštní, tak mi přijde, že pořád spěchají.

Jak to myslíte?
Když si třeba vybíráte jídlo, musíte stát přímo u pultu. Když jste dva kroky od něj, tak šup, a máte před sebou jednoho nebo dva Číňany. Těžko říct, jestli je to tím jejich počtem, aby se to urychlilo, nevím… Ale byli jsme se ženou a malým ve vojenském muzeu, stál jsem u okýnka, otočil jsem se na ženu, aby mi podala peněženku, a než jsem se nahnul zpátky, už měl jeden Číňan v okýnku hlavu a objednával si lístky. Jen jsem koukal, jestli si nedělá srandu, on se na mě ani nepodíval, dostal, co chtěl, a šel pryč. A nikdo se kvůli tomu tady nestresuje.

Představovali jsme si to jinak, přiznal po lekci Dostál. A děkoval fanouškům

Jsou to spíše úsměvné momenty, nebo máte chuť to někdy řešit?
Já to neřeším. Ono už když jsme přijeli a bavili jsme se s lidmi z ambasády, tak nám hned radili: kdykoli by se něco stalo, tak se nepouštějte do žádné potyčky. Za prvé nebyl k tomu důvod, lidé jsou přátelští, žádný konflikt jsem tu neviděl, a za druhé by si tím člověk jen život tady zkomplikoval. Zároveň se ale nemusím bát, když mi žena řekne, že jede do města, a vrátí se až večer, protože je tady bezpečno.

Co děláte ve výjimečném volnu?
Snažíme se pokaždé dělat něco, možností je spousta. Naposledy jsme byli v lunaparku na obrovském kole, něco jako je London Eye. Malý na to celou dobu kouká z okna a chtěl to vidět, jenže než jsme tam přišli, tak usnul. Tak objel jedno dvě kola a spal dál. Ale říkal, že to bylo perfektní. (smích) Jinak když jsem tady byl ze začátku sám, tak jsem obešel chrámy. Zrovna od svého nejlepšího kámoše jsem dostal knížku o šaolinech, tak jsem si ji vzal a šel do chrámu číst. Musím říct, že to bylo takové tematické. Kouzelné.

Zdroj: Deník / Pavel NetoličkaUpoutala vás čínská kultura?
To, o čem mluvím, je vlastně jeden velký areál, kde vstupujete do různých budov, a v každé je pro ně jiný Bůh. Před každým si zapálíte tři vonné svíčky, dáte si je nad hlavu a ukloníte se do všech světových stran. Pak je tam hodíte a tím vzdáte hold danému Bohu. Když jsem to viděl, tak jsem si to prošel, a když jsem chtěl odejít, vrtalo mi hlavou, k čemu tam ty tyčinky jsou.

Sedl jsem si na lavičku a četl si o tom náboženství. Do toho jsem pozoroval lidi a sledoval, co dělají. „Když už jsi tady, tak si to taky zkus,“ řekl jsem si, a tak jsem to obešel a vykonal také i rituál. Pak jsem šel spokojeněji domů s pocitem, že to nebyl jen turistický výlet, ale vyjádřil jsem vůči tomu i respekt. To se mi líbilo.

Plánujete po skončení sezony zůstat v Číně a cestovat?
Záleží, jak sezona skončí. Zda se povede a postoupíme do play-off, jestli bude zájemz národního týmu… Moc se plánovat nedá, vše se teprve bude odvíjet. Ale Čínu bychom chtěli zvládnout už během sezony, když bude volný den.

Stoprocentně se chceme podívat na Velkou čínskou zeď, na kterou teď koukám z okna. Určitě bychom chtěli vidět Letní palác a Zakázané město. U toho prostě musím být, než odjedu. Zároveň třeba o dovolené jsme uvažovali o cestě na Filipíny. To se ale teprve uvidí.

Žijete tedy bohatý život, jaké byly vlastně vaše první Vánoce na Východě?
Užili jsme si je. Z Čech jsem si přivezl cukroví, protože to sehnat tady je úplná utopie. Stejně tak živý stromeček, takže máme malý umělý. Žena sehnala pomeranče, do toho jsem jednou přišel domů a zjistil jsem, že máme živé větvičky. Když jsem se ptal, kde je vzala, tak mi řekla, že vzala nůž a normálně orvala nějaký strom. (smích) Ale tohle je přesně ono, co se mi na ní líbí a proč ji miluji.

Vánoce oficiálně Číňané neslaví, nicméně prý si tyto svátky oblíbili. Cítil jste v Pekingu v minulých dnech vánoční atmosféru?
To ano. Já si myslím, že je totéž jako v Čechách, kde se před lety také neslavil Valentýn, nebo Halloween. Vše je to převzato z Ameriky. A podobně to udělali Číňané u Vánoc.

Přece jen je to obrovský byznys, takže třeba u našeho hotelu je obrovský perníkový hrad, svítící sobi s kočárem. V obchodním středisku zase bohatá vánoční výzdoba. Svátek respektují a snaží se ho včlenit i do své kultury, i když to pro ně asi nemá tak hluboký význam, jako že se má sejít rodina, udělat pohodová atmosféra, dát si dárky. Od Ježíška samozřejmě.

Co tohle období znamená pro vás?
Musím říct, že jsem rád za to, jak to letos vyšlo, protože vím, že je to docela náhoda. Rusové slaví až později, takže neberou ohled na 24. prosinec. My jsme tak normálně hráli, program KHL to neovlivnilo, ale měli jsme sérii utkání doma, takže jsem byl na Štědrý den s rodinou. To pro mě bylo nejvíc. Byli jsme v jedné francouzské restauraci, dali si večeři a jeli domů. Vzhledem k tomu, že malému budou v březnu dva roky, tak už z toho měl trochu rozum.

Rozbalování dárků bylo super. Vzhledem k tomu, že malému jsou teprve dva roky, tak jsem mu s tím pomáhal, vždy jsem mu natrhl papír a on už to pak sám cupoval. Dokonce si třeba vzal dárek a už si s ním hrál, nevěděl, že jich bude víc. Pravé kouzlo to i pro něj bude mít ale až za rok. Dárků teď dostal o něco méně, protože nevím, jak bychom to po sezoně vezli do Česka. Ale u nás jsem koupil klobásky a salámy, protože tady máme kamarády ze Slovenska, se kterými jsme měli takový náš vánoční večírek. Jinak tady se dá sehnat vše.

Konec nadějí! Další medailový pokus juniorů ukončili ve čtvrtfinále Švédové

Co pro vás Vánoce zosobňují?
Když jste se tak zeptal, tak se mi vybaví Vánoce ve Vimperku, kdy byl 24. prosince sníh. Já jsem taťku poprosil, jestli bych v něm mohl jezdit na kole. On mi to povolil a já pak dělal i smyky. Jsem za to rád, protože dodnes na to vzpomínám. Nikdy jsem nebyl ten typ, který se celý Štědrý den potřeboval dívat na pohádky, jíst cukroví. To, popravdě, mi ani moc nechutná. Dám si ho, zobnu si, ale že bych to jedl po kilech, to ne.

A zvyky dodržujete?
V Třinci jsme je se ženou dodržovali. Lili jsme olovo, potom jsme rozkrajovali jablko, i když to je takové jednoduché. Líbí se mi, že žena zavedla tradici, která u ní v rodině běžela dlouhá léta, že se dá chleba se solí a pak hostie s medem. Asi to má symbolizovat slaný i sladký život. Ať je na chleba, ale také ať je život sladký.

Řekl jste, že cukroví nejíte. S vánočním přejídáním tedy problém nemáte, netrpíte tím?
Pro mě je to jednoduché, protože já s jídlem nikdy problém neměl. Ani jako malý jsem žádný jedlík nebyl a u mě je to tak, že čím mám větší výkon, tak tím víc jím. A když potřebuju spálit energii, výkon není takový, tak zase nejím. To znamená, že přes sezonu jím hodně, během léta málo. Své tělo znám, ono si vždy řekne, co chce, co potřebuje, a podle toho se stravuju. Naštěstí v tom problém nemám.

Ani o Vánocích. I když… Pamatuju si, že když jsem bydlel u rodičů v Budějovicích, tak taťka dělal někdy 22. prosince salát a ten jsem pak jedl až do Vánoc. To byl důvod, proč jsem ho pak celý rok nemusel mít. Ale to bylo jediné, co jsem si dal. U cukroví se mi líbí, že je na stole, symbolizuje Vánoce, ale nenutí mě na něj sahat. Rozhodně si kvůli němu nemusím sedět na rukou. No, nicméně jsme už zjistili, kdo u nás cukroví miluje.

Opravdu?
Ano, teď zrovna vidím, že ho máme trochu na zemi za závěsem, kde se malý chodí schovávat, když hrajeme na schovku. Navíc vždy vyleze a má pusu od cukru. (smích) Ten asi po mně nebude, spíše po mamince, protože pusu od cukru mají teď oba.

A co kapr?
Kapra jíme. Moje mamka i žena ho milují, mně stačí trocha, protože ho mám sice rád, ale spíše jím dravce. Moji favorité jsou okoun, candát, štika… Kapra si dám vždy z povinnosti na Vánoce, protože k nim patří, ale nepochutnám si na něm.

V Česku chodí s dárky Ježíšek, v Rusku Děda Mráz, v Americe Santa Claus a v Číně údajně Vánoční starý muž. Čínsky se jmenuje Sheng Dan Lao Ren. Věděl jste to?
Ne, to od vás slyším poprvé. Ani jsme nic neviděli. Všichni víme, jak vypadá Santa Claus, Ježíška nikdo neviděl, Dědu Mráze si představuju něco jako Mrazíka, ale jestli pro něj Rusové mají jiný symbol, to nevím. Ale Vánoční starý muž? To nevím. Kdybych si ho měl představit, tak asi jako Konfucia (čínský filosof). Moudrý muž v rouchu, šedé vlasy i dlouhé vousy. Asi tak.

Máte rodinu, život bohatý na zážitky a je možné, že vás hokej zajistí i po kariéře. Můžete si pořídit prakticky vše, co chcete. Je však nějaký dárek, který by vám udělal nyní radost?
Víte, mně rodiče, bráchové i žena říkají, že jsem takový Grinch. Ale není to pravda, i když mě mrzí, že dnes je trend a standard, že když jsou Vánoce, tak se musí koupit dárek. Proto vždy říkám, ať mi nikdo nic nekupuje, protože Vánoce slavím bez dárků a nechci je. Já totiž zastávám názor, že pokud chci někomu něco dát, tak mu to koupím hned. A nevidím důvod čekat až na svátky.

Podstatu Vánoc vidím v tom, že se vypnou telefony, s rodinou jste spolu celý den od rána do večera, pak si pustíte koledy a těšíte se, jak vaše děti budou rozbalovat dárky. To jsou u mě Vánoce. Podobné je to i se silvestrem.

V čem?
Také je to jakási řízená party, kdy se musí 31. prosince slavit. Já říkám, že když je čas, je po sezoně, tak proč neudělat pěknou party s přáteli hned? Trochu mi vadí, jak to lidi řeší a hlavně se stresují. Když vidím nákupní střediska, tak já tam vůbec nelezu. Vadí mi ta hektičnost, kdy všichni potřebují koupit ten onen dárek a všichni jsou nervózní, že se to nepovede.

Proto vás příbuzní přirovnávají k pohádkové postavě Grinche, který neměl rád Vánoce?
Ano. Vždycky když se mě naši, nebo kdokoliv ptal, co chci k Vánocům, tak jsem jim odpovídal, že nechci nic. Že mi stačí být spolu. Spíše si z toho dělají srandu, protože on neměl rád dárky a vůbec celá pohádka je o tom, že Vánoce chce zrušit, protože jsou lidé šťastní, což ho štve.

Ono ve výsledku tohle je právě pointa, proto bychom měli mít Vánoce rádi, což si pak uvědomí i Grinch. Radost a štěstí, že jsme spolu, mi v tom trochu chybí. Místo toho se z Vánoc stalo nejstresovější období roku. Bez dárků by to bylo klidnější.

A co silvestr?
Většinou jsem ho trávil se spoluhráči a rodinou v Třinci. Vždy na baráku nebo u někoho na bytě a pak se šlo do města. Letos jsem byl v Rusku, v centru Moskvy objednali stůl v karaoke baru pro uzavřenou společnost. Čekal jsem ale větší párty, přece jen Češi umí bujařeji slavit než Američané a Kanaďani. Jediné, co mě mrzí, je, že jsem nemohl být na Nový rok s rodinou a přáteli v Čechách.