Kliknutím zvětšíteDlouho ale bez svého milovaného sportu nezůstal. Ozvala se práce rovnou z nejlepší ligy světa. Columbus Blue Jackets Poláka angažovali jako skauta pro Česko a Slovensko. Dává na svůj úsudek, čísla a statistiky bere jen jako pomocný faktor. „Jsem placený od toho, abych řekl svůj názor. Proto se ho do svých výstupů snažím vložit,“ prozrazuje někdejší reprezentant.
Jak vypadá váš pracovní den?
Na stadionu. Zrovna jsem byl dva tři dny na Slovensku. Jinak první polovina týdne je volnější. Pondělní ráno trávím psaním reportů, co jsem dělal, kde jsem byl a koho jsem viděl, aby to v klubu měli, když se vzbudí. Juniorky hrají čtvrtek, pátek a o víkendu, takže to je část týdne, kdy jsem na stadionech. Ale ani úterý a středu se neflákám, to se připravuji a plánuji, kam v ty další dny pojedu. Není to ale jednoduché.
Proč?
Nevíte, jestli daný hráč, na kterého se chcete podívat, bude hrát. Kolikrát jsou v sestavě napsaní, reálně ale nehrají. Když pak jedete tři čtyři hodiny na druhý konec republiky autem, pak ale nic nevidíte, tak je to složitější. Smutnější. S tím se asi budu muset smířit, nezdá se, že by to mělo být lepší. Někdy je to prostě nepochopitelné, protože kluk má před sebou nejdůležitější rok hokejového života, jde mu o draft, a místo toho, aby hrál, tak to v mužích prosedí. Když jsem byl draftovaný já, brali mě z juniorky, za muže jsem nehrál. Byl to velký skok, ale byl jsem vyhraný, skauti mě viděli v řadě situací a věděli, co mají čekat. Takhle jedu na ty dospělé a mladý má třeba čtyři střídání. Hrozné.
Určujete si sám, co chcete vidět, nebo máte noty z Ameriky?
Je to vysloveně na mně, i když existuje zažitý způsob, jak ty kluky skautovat. Třeba že byste měl daného hráče vidět doma i venku, nebo z databáze Central scoutingu vyjdou jména, o která je zájem. Na to se musím také kouknout. Ale jinak je to mé rozhodnutí. Teď jsem v Americe, v Plymouthu, na Turnaji pěti zemí, takže vidím české kluky v mezinárodní konfrontaci. To je vždy dobře. U nás mohou vynikat, pak to ale chce mít přehled i o jejich kvalitách proti Kanadě, USA, Švédům.
O které ročníky nyní jde?
Převážně o 2005, ale už se pomalu snažím být popředu na další rok, takže se věnuji i ročníku 2006. Hráče mám na očích, takže si k nim dělám zápisky, abych si je zařadil do listu na příští rok.
Jak vám vyhovuje psaní reportů a papírování?
Já myslím, že zatím je to dobré. Nijak mě to neomezuje a jsem placený, abych řekl svůj názor. Proto se do svých výstupů snažím vložit, jak sám vidím hráče. Ne, co si myslí ostatní, ale co o něm soudím já. Samozřejmě je to těžké, protože když toho kluka vidíte hrát jednou dvakrát, těžko o něm řeknete, jaký bude hokejista. Nebo co v něm může být za potenciál. Jde o to je vidět vícekrát, sledovat je, být s nimi v kontaktu. S tím souvisí i to, že musíte zavolat trenérům a zjistit, jak na tom kluk je. Nejen hokejově, ale i s přípravou, mimo led, jaký je to člověk, jaké má doma zázemí a podobně. Když bude na hraně, tak i tohle může rozhodnout.
Není to tedy jen o hokeji, ale také o celkové osobnosti hráče?
Myslím si, že je to velmi důležité. V minulých letech bylo hodně talentů, kteří ne že by byli špatní kluci – to se nedá říct – ale neměli to ve svém věku v hlavě srovnané. To se později projevilo, že nedosáhli na to, jaký měli potenciál. A to jen kvůli toho, jací byli. Přitom je to velmi důležité, jelikož když je hráč pracovitý, je pak vše jednodušší. Proto se trenérů musíme hodně ptát.
Jak moc dáváte na své oko a jak na různé statistiky a data?
Statistiky do toho ještě moc nevkládám, nejprve si chci udělat názor. K číslům se uchýlím, až budu třeba na vážkách, nebo se budu rozhodovat mezi určitými jmény. Potom se na to podívám.
Jste s čísly kamarád?
Budu muset. Ale v klubu máme kluky, kteří se tím přímo zaobírají, a sami mi v Americe říkali, že tomu rozumí víc. Pošlu nějaká jména a oni mi z nich udělají analytický rozbor, v čem je kdo lepší, v jakých pozicích a tak. Spíše takhle budu statistik využívat, že je udělá někdo za mě. (pousměje se)
Orientujete se víc na obránce, nebo neděláte rozdíly?
Ne, je to komplexní. Od gólmanů po útočníky, vezmu tam i trenéry, jestli budou dobří. (směje se) To si dělám srandu. Akorát u brankářů je to složitější. Když se mi bude někdo líbit, zavolám skautovi v Evropě specializujícímu se přímo na ně a on se přijede podívat. A u útočníků poznám, jak kdo hraje, navíc to není jen o tom. Důležitá je i chytrost, protože vše ostatní se dá naučit. Pokud je ale hráč chytrý a je to na ledě vidět, potom se s ním dá pracovat. Stejně tak musí mít v sobě obětavost, zarputilost, makat, nevynechat jediné střídání. Na to vše se dívám.
Jak jste se vlastně k práci skauta dostal? Byl to blesk z čistého nebe?
Přesně tak. Zdálo se mi to jako dobrá možnost zůstat u hokeje, i když jsem si chtěl dát nějakou pauzu. Ale zavolal mi manažer Columbusu Jarmo Kekäläinen a zeptal se mě rovnou, jestli bych to nechtěl dělat, že se jim pozice uvolnila. Dal jsem si čas na rozmyšlenou, nakonec jsem si řekl, že to bude symbolické, protože on mě před osmnácti lety draftoval. A teď je manažer. Tak jsem si řekl, že půjdu v jeho stopách. Začnu jako skaut, někoho draftuji, a potom budu generální manažer. (směje se) Ale ne. Aspoň jsem u hokeje a v povědomí lidí, protože co si budeme vykládat. Když jednou přestanete, vaše jméno v prostředí nefiguruje, tak se na vás rychle zapomene. Uvidíme, jak dlouho vydržím.
Nicméně – to jste naznačil – hned jste nekývl…
Ne, ne, ne. Hlavně jsem nevěděl, co ta práce obnáší, takže jsem nechtěl udělat unáhlený závěr a pustit se do něčeho, co by mě nebavilo, nebo bych to nezvládal. Poptal jsem se a nakonec jsem do toho šel, protože by mě to mohlo bavit a naplňovat. Navíc já jsem ten typ, který něco musí dělat, jinak jsem jak lev v kleci a to by odnesla rodina. Umím být naštvaný a nepříjemný, když se nudím. Tohle se hodilo a po měsíci jsem zavolal, že to beru.
Ptal jste se dalších českých skautů, včetně Milana Tichého, jehož v Columbusu nahrazujete?
Konzultoval jsem to s Andrém Niecem, skautem Floridy. Shodou okolností chodíme cvičit do Fit Parku v Ostravě. Dělá to druhý nebo třetí rok. Možná bych v telefonu našel i další jména, ale bavil jsem se jen s ním.
Pracujete patrně tak, že si vždy vytipujete jen jednoho, dva tři hráče, které sledujete, viďte?
Je to tak. Vždy si ze sestavy vyjedu ročníky a koukám na toho, koho potřebuji. Porovnám to i s Central scoutingem, kdo tam je a není. A když někdo vynikne, dostane se mi do očí, tak si napíšu poznámku. A příště už člověk bude konkrétně vědět, na koho jít. Jiné to bude na turnajích nebo mistrovstvích světa, kde už sledujete celý tým. Ať už Čechy, nebo Slováky. To bude dřina, protože půjde třeba o dva zápasy denně. To asi do sebe dám osm káv, abych to vydržel.
Každý kluk přitom chce hrát profesionálně fotbal a hokej, aby byl po letech dřiny zajištěný a nemusel nic dělat. Vy jste to tak neměl, když jste na jaře ukončil kariéru?
Je tu ta myšlenka a pocit, že můžu. Nemusím. Na druhé straně všichni, kdo mě znají, vědí, že nejsem ten, kdo by se dokázal válet a nic nedělat. I manželka a rodiče mi říkali, že si musím něco najít, jinak se mnou nebude k vydržení. A já vím, že je to pravda.
Takže manželka po letech plných hokeje, cestování a stěhování nechtěla, abyste zůstal doma?
Právě jsme ve stadiu, kdy mě chce mít pryč. Asi jsem už párkrát působil jako onen lev v kleci, a tak mě vyháněla, abych si něco našel a na chvíli vyjel. Manželka byla z mé nové práce nadšená. Myslím si, že to také náš vztah utužuje. (usmívá se)
Třeba o podnikání mimo hokej jste neuvažoval?
(kroutí hlavou) Ježíš, to vůbec. Na tyto věci nejsem, naopak jsem hodně opatrný. To šlo mimo mě.
Co vlastně byste tedy dělal, kdyby ne hokej?
(zamýšlí se) Dobrá otázka, sám nevím. Když jsem věděl, že budu končit, tak jsem přemýšlel, jak vyplnit čas a neztrácet u toho peníze. A to je těžké. Nic mě nenapadlo, až mi zavolal Jarmo. To bylo jako z pohádky Tři oříšky pro Popelku. Něco mě cvrnklo do nosu a já to vzal. Jinak jsem nevěděl, co bude dál. Ale léto jsem měl nádherné. Asi nejhezčí v životě.
Po letech bez přípravy, že?
Přesně tak. Když jste od pěti let v zápřahu, připravujete se na něco, pořád nad tím přemýšlíte, tak teď to bylo úžasné. Cestoval jsem, byl jsem snad všude. Potíž je, že takové léto jsem dostal od manželky jen jedno, jelikož jsem byl často bez rodiny. (usmívá se) Hlavně vše bylo spontánní. Přišel za námi kamarád, řekl, že pojedeme tam a tam, tak jsem den dva rozmýšlel a letěli jsme. Už jsem nebyl vázaný, že mám tréninky nebo by to bylo v rozporu s přípravou. Nebo taková blbost…
Povídejte…
Jeden den jsem vstal a necítil se, abych šel do posilovny. Tak jsem prostě nešel. A neměl jsem žádné výčitky. Dřív bych ale měl pocit, že jsem to ošulil, bude mi to chybět a musím to dohnat. Přitom to je blbost, holt mozek byl takhle nastavený. Ani hokej mi nechybí. Naopak dnes na to mohu koukat a nemusím být aspoň vnitřně nervózní. Není tam už to napětí, a když se vám zápas nepovede, nejste zklamaný.
Nelámalo vás ani to, jak se ve Vítkovicích skládalo nadějné mužstvo a klub vyhlásil vyšší ambice?
Už ne. Během toho posledního roku jsem byl takřka rozhodnutý, že už nenastoupím. Nehledě na tým. V hlavě jsem to měl srovnané, jen jsem chtěl dveře za kariérou zavřít důstojně, což se – myslím si – podařilo. Dál jsem nad tím nepřemýšlel.
Ani nad Porubou, kterou jste před pár lety pro Deník zmínil, že byste v ní rád hokejovou dráhu uzavřel?
S tou myšlenkou jsem si hrál, ale když jsem nad tím víc a víc přemýšlel, došlo to postupně do stadia, že už jsem nechtěl nikde hrát a uměle to natahovat. Člověk by měl vědět, kdy skončit. Už by to tam nemuselo vypadat pěkně a jen bych to lámal přes koleno. Hraje tam aspoň můj sedmiletý syn, takže jde v mých šlépějích.
Bude vaším pokračovatelem?
No… Díky bohu je velký sportovec, moc ho to baví a je pro to nadšený, ale teď vítězí spíše fotbal. Hraje v Baníku. Ale to bude tím, že tam má více pravidelných tréninků, o víkendech jsou turnaje, kdežto v hokeji to tak ještě není. Navíc je to složitější s ledy. Já mu ale vysvětloval, že to nevypadá, že bude rychlostní, mrštný a běhavý fotbalista, štírek, spíše bude mít geny po mně. Dokud ho to baví, ať dělá oba sporty, i když s trenéry je to někdy složitější, ale potom pomalu přejdeme na hokej. Ale kdyby šlo dát ho a stíhat třetí sport, tak bych nebyl proti. Už tak je člověk ale spíše otrok a taxikář.
A co dcera? Bude také sportovkyně?
Určitě ne. Ona je spíš… Jak bych to správně nazval? Umělecká duše. Typická holčička, zpěv a klavír. Pohybu moc nemá, ale kulturně je šikovná, takže tímto směrem jdeme a tyto vlohy chceme rozvíjet. Jen doufám, že nebudu muset do žádné talentové show, nějaké Česko hledá talent. To bych neskousl. (směje se)
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
