Rudolf Tluszczyk pochází ze sousedního Třince, kde v deseti letech vyběhl na fotbalový trávník. Po roce však kopačky vyměnil za brusle a do rukou vzal hokejku. Jeho mateřským oddílem nemohl být jiný tým než TŽ VŘSR Třinec.

„Mým prvním trenérem byl Gustav Molin, později mě trénovali Jindřich Mucina a Ivan Kopecký. V Třinci jsem hrál ligu za starší i mladší žáky. Byl jsem pohyblivým útočníkem, asi jako Petr Zajonc. Posléze jsem nastoupil na hornické učiliště Antonína Zápotockého v Havířově – Podlesí. V dorostu jsem pak rok hrál vyšší soutěž za Havířov. Sice jsem si konečně zahrál v hokejové hale, ale táhlo mě to domů. Přes víkend se mi nechtělo zůstávat na internátu, takže po roce jsem se do Třince vrátil a poslední rok v dorostu jsem si zahrál na zastřešeném zimáku. Kariéru jsem ukončil v polovině sedmdesátých let,“ vzpomíná Tluszczyk na svou kariéru.

Trénoval také Gřegořka

Do hokejové Dukly se neprotlačil, takže po vyučení musel na dva roky na vojnu. Za muže si v Třinci nezahrál, na stadion začal chodívat už pouze jako divák.

„Podepsal jsem šachtu a dostal byt v Českém Těšíně. K hokeji jsem se vrátil až o pár let později, kdy oba moji synové povyrostli a já je začal trénovat ve Slavoji. Mýma rukama prošli mimo jiné také extraligoví hokejisté Třince – Petr Gřegořek, Tomáš Houdek a Jakub Kania. „Moji synové Kamil a Rudolf mladší přešli v žákovských letech do Třince, zahráli si i juniorskou extraligu. Zatímco já byl útočníkem – levákem, oni byli praváci a ke všemu ještě nastupovali v obraně. Nějakou dobu to zkoušeli v nižších soutěžích, ale do extraligového týmu se neprobojovali, takže si našli civilní zaměstnání. Starší Kamil však v Českém Těšíně trénuje hokejovou mládež a v Piešťanech pomáhá v hokejové škole někdejšímu hráči Třince Ľubomíru Sekerášovi,“ prozradil Tluszczyk.

Má tři medaile

Vedle trénování se začal věnovat i masírování. „Dobrých dvacet let jsem pečoval o fotbalisty Českého Těšína. Mou pravou rukou byl Radek Duda, s nímž teď nějakou dobu spolupracuji v Třinci, kde už třináct let masíruji hokejisty extraligových Ocelářů. Poslední sezona byla pro mě nadmíru úspěšná, konečně jsem se dočkal vytouženého extraligového zlata. Předtím jsem s Třincem získal stříbro i bronz, takže moje medailová sbírka je už kompletní. Cením si všech medailí, i když ta mistrovská má nejvyšší lesk. Někteří se mistrovského titulu ani nedožili, přestože na něho čekali spoustu let. Já tu možnost měl. A byl bych nevýslovně šťastný, pokud bych mohl dělat maséra v nové Werk aréně,“ prozradil Tluszczyk.

Po krátké dovolené je už zase v jednom kole, protože hokejoví Oceláři už začali s přípravou na nový extraligový ročník. Přestože na stadionu je často od rána do večera a doma je občas spíše hostem, své povolání si pochvaluje.

„Masírování je hodně náročné, člověk se při něm i zapotí. Za ta léta jsem si už zvykl. Ve srovnání s prací v dole je to stejně sto a jedna. Řada známých mi říká, že mám skvělé povolání. Naprosto s nimi souhlasím, ale vždy říkám, že pokud chce člověk něco takového dělat, musí být srdcařem a mít hokej rád. Vloni jsem měl den volna na Vánoce a na Silvestra jsem šel na pivo dopoledne. Po obědě jsem musel jet balit věci na zápas. Spát jsem šel už o půlnoci, protože do Liberce jsme vyrazili hned na Nový rok,“ dodal Tluszczyk.

ROMAN BASELIDES