„Nebyl to jednoduchý krok, rozhodování bylo těžké, ale teď jsem strašně rád, že jsem ho udělal,“ přiznal Vrána hloučku novinářů po vítězném nedělním zápase nad Libercem. „Je to ten nejlepší konec, jaký mohl být,“ přiznal.

„Havran“, jak se mu přezdívá, tím i symbolicky uťal předlouhé čekání na triumf v nějaké soutěži. Vždyť byl sedmkrát(!) ve finále. Dvakrát ještě v juniorské lize v Kanadě s Halifaxem, dvakrát v extralize s Vítkovicemi, dvakrát v KHL, jednou se Lvem Praha a jednou s Kazaní, a se Spartou si zahrál i finále Ligy mistrů.

Příval stříbrných medailí se nyní konečně zastavil. „Neskutečné, jak to vše nakonec dopadlo. Když si vybavím předchozí finále, nejblíže úspěchu jsem byl se Lvem v KHL. Vyprodaná hala v O2 Areně, to byla paráda. A dneska? To byl řev od začátku do konce. Fandové nám vytvořili jedinečnou atmosféru. Nikdy na to nezapomenu,“ poslal vzkaz do hlediště.

Jeho příběh vyniká o to víc, že Vrána si v nedělním duelu vstřelil tečí Dernerovy střely ukázkový vlastní gól. Přesně nad betonem Šimona Hrubce, tedy nechytatelně. „V tu chvíli bych se raději neviděl. Naštěstí jsem brzy na to srovnal. To člověku vždycky pomůže,“ ulevilo se mu.

Nechtěl si ani představovat, co by bylo, kdyby jeho vlastenec“ zápas rozhodl. „Jet do Liberce s tím, že jsem si dal rozhodující vlastňák? Radši bych tam snad ani nejezdil,“ kroutil hlavou.

Vyrovnávací gól jej ale zvedl. „Psychicky to hodně pomůže,“ uznal Vrána, který vyzdvihl třinecký tým. „Vždy se našel někdo, kdo byl schopný to strhnout, dát nějaký gól. Nevzdávali jsme se, prokázali charakter. Je enormně těžké ustát tak náročné zápasy a nepříznivá skóre, prodloužení. Byla to dřina fyzická i psychická. Před kluky smekám, jak to odbránili. Třeba takový Vlado Dravecký, který střídal obranu i útok. Kluci ze sebe dostali to nejlepší,“ uznal Vrána.

Zmínil i trenéra Varaďu. „Nebyl jsem tady zase tak dlouho, ale trenér nás v důležitých momentech podržel, byl klidný a bylo z něj cítit, že nám věří a my zase jemu,“ uzavřel rodák ze Šternberka.