TŘINEC - VÍTKOVICE 5:1

Právě toto datum bude už navždy spojované se zlatou tečkou party okolo Radka Bonka, Jana Peterka, Václava Varadi nebo Martina Růžičky, kteří zakončili sezonů snů ziskem vysněného titulu. Velký pohár je v každém případě v dobrých rukou, protože vítěz základní části potvrdil výtečnou formu i v play off, což se podařilo naposledy v roce 2002 pražské Spartě.

Ale zpátky k včerejší rozhodující finálové bitvě, která odstartovala oslavy v celém Slezsku. Vítkovice se držely pouze v první třetině, která svým způsobem rozhodla. Domácí rychle poznali, že nažhavený soupeř se bez boje nevzdá. Růžička sice už ve druhé minutě v oslabení otevřel svou sedmnáctou trefou v v play off skóre, ale Ovčačíkova odpověď přišla hned po třiatřiceti vteřinách ještě v dobíhající přesilovce.

Hosté měli následně ideální šanci Oceláře dorazit, ale v pětiminutové přesilovce Hamerlíka nebezpečněji neohrozily a úplně vypadly z tempa. I když pak Ostravští ubránili celé dvě minuty trvající dvojnásobnou přesilovku soupeře, do šaten šli přece jen smutnější. Minutu před první sirénou upadl bez zavinění na modré čáře Bartoň a Květoň vstřelil klíčový gól utkání.

Náskok navýšil po sedmi minutách druhé části Hrabal, který našel místečko mezi Málkovými betony. V polovině utkání mohl nastartovat hosty Klimek, ale jeho bekhendový pokus z mezikruží dokázal Hamerlík vytěsnit nad branku a bylo po nadějích. Na druhé straně zajistil Ocelářům pohodlné tříbrankové vedení Hrňa. Slezané se vezli na mistrovské vlně. S průnikem Orsavy a sólem Adamského si ale Málek poradil.

Vítkovice dohrávaly s hlavami nahoře. Káňa zklepával při přesilovce, následně dorážel na lapačku, ale Hamerlík už gól pustit nehodlal. Zisk mistrovského titulu potvrdil symbolicky s chutí hrající Jan Peterek, který si vybruslil před branku, vymetl levou šibenici, čímž rozjel mexickou vlnu. Pět minut před koncem se poprvé neslo halou „Mistři, mistři, a už je to uděláno, už je to hotovo.“ Pět, čtyři, tři, dva, jedna… Konec. „Tak jsme mistři, no a co…,“ hučela celá hala.

Fanoušci třineckých hokejistů se konečně dočkali. Na titul dosáhli poprvé po šestnácti letech, co bojují v extralize. Po utkání propukla v třinecké Werk Areně jedna velká oslava, která nebrala konce. Stařičká hala se otřásala ještě dlouho po bitvě regionálních rivalů v základech. Vítkovičtí byli smutní, ale i oni jsou svým způsobem mistři. Za to, co předvedli v celé sezoně, si zaslouží jen slova uznání a chvály.

Vůjtek: Oceláři vyhráli extraligu zaslouženě

Třinecko slaví historický titul a já musím říct, že naprosto právem. V celé sezoně si udržovali nejlepší formu, kterou potvrdili i v play off. Měli dobře poskládaný tým, který neměl vyloženě slabiny.

K tahounům patřila hlavně první formace (Varaďa, Bonk, Růžička), která rozhodovala důležité zápasy ve vyřazovacích bojích. Oceláři v čele s prezidentem klubu Jánem Moderem si ziskem titulu určitě získali i obrovský respekt celé extraligy, a to hlavně tím, že už před sezonou jasně vyhlásili, že všechno jiného než titul neberou.

Velké absolutorium ale zaslouží i Vítkovice, které mají za sebou fantastickou sezonu. Ono je težké se po stříbru radovat, ale před celým týmem i trenéry smekám. Podařilo se jim zabudovat do týmu hodně mladých hráčů, kteří i v bojích o medaile obstáli. A to je určitě dobrá zpráva. Jako moravsko-slezský patriot musím říct, že letošní extraligový ročník byl skvělý. A budeme na něj dlouho vzpomínat.

Vladimír Vůjtek (autor je bývalý reprezentant a dnes hráčský agent)

Viktor Ujčík: Rozhodnutí rozhodčích? To mi hlava nebere

Ostrava – Slzy v očích, pocit křivy a zároveň jedna velká beznaděj. V takovém stavu strávil celou třetí třetinu sám v šatně vítkovický tahoun Viktor Ujčík. Po porážce 1:5 v pátém finálovém utkání na ledě Třince, která znamenala konec nadějí na titul, si Ujčík ani nedošel na led pro stříbrné medaile, tak byl rozladěný. Tam ho dotáhl až jeho kamarád a spoluhráč Marek Malík. „Ty pocity byly strašné, úplná beznaděj,“ soukal ze sebe Ujčík.

Po druhé třetině jste se dostal při odchodu ke kabinám do křížku s Davidem Květoněm, po kterém jste byl nakonec vyloučen do konce zápasu. Co se stalo?

Vyříkávali jsme si nějaké věci, on na mě začal hejkat, tak jsem se k němu postavil a odstrčil jsem ho plexisklo na plexisklo. Těžko se popisují ty pocity. Myslel jsem si, že úder hlavou je něco jiného, než to co jsem udělal já.

Nejprve jste dostal deset minut za nesportovní chování, ale po pauze sudí celou věc přehodnotili, proč?

Už té desítce jsem se divil. Rozhodčímu jsem říkal, že to bylo po hře, jen si to vyříkáváme a je to hokej, ne balet. On odpověděl, máš deset za nesportovní chování. Tak jsem mu opáčil, že to snad bylo vzájemné, ale na to on neslyšel. Řekl jsem budiž a odjel jsem pryč. Řekl jsem to hned trenérovi, který říkal, že to zvládneme, že pomůžu ke aspoň konci. Přijdu zpátky na led a najednou se to přehodnotilo na úder hlavou a trest pět minut a do konce.

Kde vznikla ta změna. Ještě jste si s rozhodčími něco vyříkával?

V žádném případě, vůbec nic. Sbalil jsem se a odešel s tím, že mám deset minut.

Trest vám ale zůstal. To jste asi těžce rozdýchával…

Já jsem tomu vůbec nevěřil. Říkal jsme, že to snad není ani možné. On si ale stál na svém a před začátkem třetí třetiny trest povrdil našemu trenérovi. Až v tu chvíli jsem věděl, že ten nejhorší sen se stává realitou.

Zkuste popsat, jaké jste měl v tu chvíli pocity?

Převládalo to, že jsem měl Květoně aspoň seřezat. Úder hlavou beru ve fotbale, tam dostane hráč čelo a jde ven. Ale v takovém hokejovém zápase plexisklo na plexisklo a vyloučení do konce? V televizi jsem to ještě neviděl, ale osobně to vnímal tak, že to bylo hodně přísné rozhodnutí. Tu desítku jsem překousl, ale pět minut a do konce, případně stop v příštím zápase? To mi hlava nebere. Byla to hrozná bezmoc.

V úvodu utkání putoval pod sprchy třinecký Ladislv Kohn, faul to podle televizních záběru ale nebyl. Mohla to být kompenzace sudích?

Nechci nad tím ani přemýšlet. Hlavně mě štvalo, že už klukům nepomůžu. Celou dobu jsem byl v kabině. Zalezl jsem si bokem, abych hráče nerozptyloval. Ty pocity byli strašné (odmlčí se).

Musí to být hodně těžké. Celou sezonu i play off jste táhl tým, který vybojoval skvělé druhé místo. To před sezonou nikoho ani nenapadlo…

Pokud tenhle tým zůstane pohromadě, včetně trenérů, máme velkou šancí udělat příští rok velké věci. Beru to teď jako zklamání, ale zítra se už proberu a přijde mi to jako velký úspěch (na chvíli se pousměje). Jsem za to vděčný, co jsme dokázali, ale však to znáte, člověk chce vždycky víc, jít dopředu. Dojít až na vrchol. Třeba to vyjde příští sezonu.

JAKUB NOHAVICA, ALEŠ UHER