Vyhrál jste dvakrát titul mistra světa. Na který vzpomínáte raději? 2000 v Rusku nebo 2005 v Rakousku?

Velmi si cením obou vyhraných zlatých medailí, těžko vybrat. Pro mne mají neskutečnou cenu obě dvě mistrovství světa.

Oba šampionáty si byly podobné, český tým prohrál jediné utkání (vždy v osmifinálové skupině) a jinak vyhrál vše, a také vždy porazil Kanadu. Jak se vám povedla taková jízda?

Celá kabina věřila, že nic jiného než úspěch nás nečeká. To byl základní předpoklad toho, abychom něco dokázali. Byli jsme plní sebevědomí a šli si za svým cílem od prvního do posledního utkání. Každý zápas měl své. Některá vítězství proti top týmům se nám podařilo urvat až v závěru. Všichni jsme to ale hrozně moc chtěli a šli si za tím.

Když jste přijel do Rakouska, už jste měl zkušenosti z roku 2000. Český tým měl tehdy vynikající sestavu, namátkou Jágr, Straka, Kubina, Prospal, Kaberle, Židlický, Hemský, Vašíček. S takovým týmem jste si asi museli věřit, že byste mohli zopakovat zlatý triumf, je to tak?

Naopak, vůbec jsme o tom nemluvili (úsměv). Co by bylo, kdyby… My hlavně drželi pospolu, fungovali jako celek jednotně a sebevědomě.

Ve Vídni jste dal dokonce gól Bělorusům na konečných 5:1. Vybavíte si to?

Samozřejmě se mi branka při těch vzpomínkách vybaví, to byl můj klasický gól z předbrankového prostoru. Já těch branek moc nedával, takže na každou rád vzpomínám (úsměv).

Také jste tam prohloubili depresi Slováků, která se ve své době probírala kvůli tomu, že nebyli schopni porazit český tým. Jak jste to vnímali vy hráči? Věřili jste si na Slováky o to víc, nebo jste to tak neprožívali?

Na ruském MS jsme na ně neskutečně „vletěli“ během první třetiny. Vedli jsme 3:0 až do začátku druhé třetiny. Ale spíš než to, že si věříme na Slováky, byly na slovenském týmu vidět deprese a pochyby, že by nás vůbec mohli porazit. To, že si na nás nevěřili, jejich výkonu zcela jistě nepomohlo. Náš tým chtěl hrozně moc vyhrát, uspět a získat opět zlatou medaili, ať proti nám stál jakýkoliv soupeř.

Co jste říkali na podporu fanoušků, kteří to měli do Vídně blízko?

Fanoušci nám vytvořili domáckou a skvělou atmosféru. My se jim odvděčili parádními zápasy s těžkými soupeři. Bez nich by to pro nás bylo na tak náročném a hvězdami z NHL nabouchaném turnaji daleko těžší.

Ve čtvrtfinále jste porazili USA 3:2 po nájezdech a naopak právě Spojené státy jsou dlouholetým osudovým soupeřem Česka ve čtvrtfinále. Tehdy jste to ale zvládli…

Víte, na každém krátkodobém turnaji potřebujete mít souběžně s hokejovou formou i notnou dávku štěstí a věci se pro vás musí sejít. Nám se v tomto momentu opravdu sešly, podali jsme skvělé výkony a ještě měli štěstíčko na své straně. Jak ve čtvrtfinále s Američany, kdy rozhodly nájezdy, tak v semifinále se Švédy, kdy rozhodlo prodloužení.

Ve finále jste dokonce porazili Kanadu 3:0. Jaký to byl pocit porazit ve finále kolébku hokeje s nulou?

Ve finále jsme si již nechtěli nechat zlatou medaili uniknout. Myslím, že jsme byli lepší a zaslouženě po utkání slavili. Mě soupeř nezajímal, já chtěl zlato (smích).

Ještě začátkem milénia dokázala česká reprezentace vyhrávat světové šampionáty. Co se stalo, že dnes čekáme tak dlouho i na samotnou medaili?

Medaile se sama nevyhraje a hokejová doba, kterou jsme v republice zaspali a vlastně jen žili z předešlých úspěchů, se teď projevuje. Čekání na ni je dlouhé a může být ještě hůř. Přeji si však, aby se to již brzy změnilo. Bez poctivé práce, vůle, národní hrdosti a štěstí to ale bude ještě trvat.