Měli jsme řízené stravování, vše bylo zajištěné, vzpomíná Bedřich Ščerban

Kam chodíte nejčastěji na oběd v Jihlavě, je to právě sem?
Ano, nejčastěji chodím ke Třem Knížatům. Chodím sem na meníčka, na večeři, i rodinnou oslavu jsme tu měli. Když jsme dělali Grand Finále, byl večerní raut pro V.I.P. hosty také odsud. Míváme tu i slavnostnější obědy s partnery klubu, které trvají třeba dvě hodiny, protože při nich probereme spoustu záležitostí.

Mluví někdo hráčům do toho, co si objednat?
To je na nich. I když jsme na cestách, tak mají vždy nabídku několika jídel, ze které si vyberou, aby se před zápasem nebo po zápase na zpáteční cestě najedli.

Jídelníček hokejistů musí být asi alchymie – hráči musí být dost hbití a rychlí, ale také zdatní při osobních zápasech.
Energetická náročnost hokeje je vysoká, s plaváním a některými kontaktními sporty vůbec nejvyšší. Zapojuje se při něm nejvíce svalů v těle, energie je potřeba. My měli řízené stravování, od snídaně přes oběd až po svačinu a večeři vše zajištěné. Jídelníček se tvořil na základě denního programu a zásad výživy vrcholového sportovce. Měli jsme v Dukle i vlastního kuchaře. To už dnes nefunguje.

Tipy na nejlepší gastrozážitky na Vysočině: vesnický guláš nebo kubánská pánev

Dal by se ten systém obnovit?
Asi ano co se týká režimu, ale bavíme se o finančním pokrytí. Tenkrát to bylo takhle nastavené a armáda s tím počítala, co se týká ekonomické stránky. Dukla byla jeden z nejbohatších klubů v republice, tak to bylo. Rád bych to ale zavedl v Horácké multifunkční aréně. 

Byl hokej a strava v zahraničí jiný?
Já v roce 1991 odešel do Finska a další rok do Švédska, takže vím, že tyto dvě země silně kopírovaly náš systém. Vyptávali se i mě, jak jsme to tu dělali. Najeli také na systém společného stravování, když jsme měli třífázové tréninky, měli jsme i dva obědy.

Zdroj: DeníkČeská hokejová reprezentace letos získala po deseti letech medaili na mistrovství světa, nastartuje to větší zájem o hokej v republice?
Český hokej není v situaci, která byla třeba za nás, tehdy bylo mistrovství světa bez medaile neúspěch. K medaili potřebujeme souhru okolností. Ono se rychle zapomíná, ale je to deset let, kdy jsem přišel na svaz, a my jsme se báli, aby dvacítka nebo osmnáctka na mistrovství světa nesestoupily, ekonomická situace nebyla nejlepší, český hokej byl ve ztrátě. To se změnilo.

Naše povídání bych uzavřel otázkou, jestli jste někdy odmítl angažmá, které by jiní hráči zřejmě neodmítli? 
Měl jsem výhodnou nabídku jít hrát do Itálie, kde investoval jeden milionář velké peníze do týmu a chtěl přivést velká jména. Já slušně poděkoval, že nemám zájem a rozhodl jsem se pro Finsko, protože jsem chtěl ještě hrát na mistrovství světa a na olympijských hrách. Líbil se mi severský hokej a chtěl jsem zažít, jak to tam dělají. I když to bylo za poloviční smlouvu.