K milostným hrátkám v pravěku sloužila jeskyně, kde párům intimní chvíle zpříjemňoval předchůdce matrace – vak ze zvířecí kůže, vycpaný suchou trávou a listím. „Slovo matrace, přesněji mattress, je arabského původu a původně šlo o podložku nebo polštář. Jako věc na spaní se začala označovat později,“ vysvětluje interiérová designérka Gabriela Hámová, která se zabývá historickým vývojem stylů.

Jak svědčily sexu vaky z kozí kůže naplněné vodou, využívané ve starověké Persii, můžeme jen hádat. Rámové lůžko, což byla konstrukce potažená kůží, však pohodlí rozhodně nabízelo. Stejně jako podélně prohnuté lehátko Egypťanů, které bylo uzpůsobené podobně jako některé dnešní zdravotní matrace tak, aby hlava a nohy ležely při spánku výše.

Lehátka římských patricijů

První písemnou zmínku o lůžku najdeme ve slavném Homérově eposu Odyssea. Bájní řečtí hrdinové a bohové na Olympu odpočívali na dřevěných lehátkách se zdobenými nohami a pohodlnou matrací z vlny nebo přírodních trav. Nechyběla podpěrka pro hlavu. Ložnice byly v Řecku navýsost privátní záležitostí, dokonce zůstávaly oddělené pro muže a ženy.

Naopak Římané, především bohatí patricijové, byli nevázanými požitkáři ve všech oblastech života. Ve svých vilách měli dokonce dva druhy ložnic, jedna byla určena pro noční spánek a druhá, zpravidla umístěná v chladnější části domu, obvykle sloužila k odpolední siestě. Vleže se nejen spalo a milovalo, ale také hodovalo či úřadovalo, proto byla lehátka a postele přizpůsobena různým účelům.

Lůžko, na kterém spal vznešený patricij nebo jeho žena, bylo obvykle širší a stávalo na vysokých nohách, mnohdy byla zapotřebí stolička, aby se spáč na lože dostal. Záhlaví bylo vykládáno perletí, želvovinou, slonovinou nebo zdobené bronzovými reliéfy. Matrace ležely na popruzích, měkoučké podušky byly plněné kachním nebo labutím peřím a přikrývalo je prostěradlo a purpurový přehoz. Naproti tomu lehátko, či spíše lenoška v jídelně, bylo vybaveno zadními a bočními opěrami, aby na něm mohli Římané pohodlně spočívat při hostinách, při posezení s přáteli nebo se oddávat sexu, k němuž ostatně byla určena také speciální lůžka. Není třeba zdůrazňovat, že plebejci a otroci si užívali milostné hrátky v nepoměrně skromnějších podmínkách.

Úkryt před chladem

Na troskách Římské říše vyrostla románská epocha. Rozmařilost a uvolněnou erotiku nahradila křesťanská strohost a přísnost románských mravů a sídel. „Křesťanství uzamklo sex, jakožto manželskou povinnost, do šera manželských ložnic. Vznešeným dámám navíc obléklo pás cudnosti,“ konstatuje Gabriela Hámová. Postel jakožto drahý kus nábytku si mohli dovolit jen šlechtici, i tak ale byla jednoduchá, měly jen vyřezávané nohy a okraje rámu. Bohatší lidé pak uléhali na truhle, v níž ukládali šatstvo a další majetek, pro spaní sloužily i lavice.

Gotické lůžko, typické čtyřmi soustruženými sloupky v bocích, bylo překryto baldachýnem, který z něj vytvořil jakýsi uzavřený prostor. Díky silným drapériím sem nepronikala zima ani nepadal hmyz ze stropu, a nocování se proto stávalo relativně příjemnou záležitostí. Nesměly chybět polštáře, spalo se totiž vsedě, protože jen mrtvý člověk leží natažený rovně na prkně, jak se tradovalo. Většina podaných si však musela vystačit s nocováním na dřevěném roštu, pokrytým slámou a kožešinami. Později přibyla prkenná ohrada, kterou zvedly nad úroveň podlahy nohy, a slamník, což bylo praktické, zdravé a hygienické zařízení, protože sláma v něm se jednou ročně měnila.

Okouzlení antikou

Svoje výsadní postavení si jakožto objemný dominantní solitér uchovala postel také v renesanci, už nejen v šlechtických sídlech, ale i v domech zámožných měšťanů, kam si ji společně s truhlou přivážela nevěsta. Lůžko bylo společenským mobiliářem, v němž vdova přijímala soustrast, šestinedělka gratulace a dáma v přepychovém oblečení návštěvy. Ostatně i proto stávalo na vyvýšeném podstavci, zvaném pódium, který vymizel až kolem roku 1500. Sloupky, v období vrcholné renesance je často zdobila nádherná řezbářská díla, nesly baldachýn z hedvábného brokátu.

Část lůžka bývala nezřídka součástí táflování stěn. „Ve vlámských sídlech lze dokonce vidět celé lůžko podélně vložené do niky v táflování, kterou bylo možné uzavřít. V nejistých časech se tak spáči cítili v bezpečí,“ podotýká Gabriela Hámová. Důvodem byla zřejmě také ochrana cenných předmětů, které lidé ukrývali v nitru pódia.

Renesanční myslitelé vzhlíželi k antice, jejíž elegance a pohodlí se vrátila do interiérů. Spánek vylepšily matrace plněné koňskou žíní nebo africkou trávou. Hlava nebo nohy byly podkládány péřovými polštáři po vzoru starých Egypťanů. Poprvé se také objevuje široká lavice s měkkými polštáři, označovaná jako couch, neboli náš dobrý známý gauč. Slavný Dekameron popisuje, jaké erotické hrátky si v měkkých poduškách užívali renesanční milenci. Asi nepřekvapí, že katolická církev povídky Giovanniho Boccaccia odsoudila a z Indexu zakázaných knih byl Dekameron vyškrtnut až v roce 1900. Pohled společnosti na sex a intimitu se změnil až v 16. století, s nástupem reformace. V rámci manželství už nebyl považován za špatný a škodlivý, ale naopak měl utužovat vztahy. 

Hravé rokoko

Barokní architektura vybízela k zachycení pohybu a emocí. Do interiérů pozvolna vstoupilo světlo, zářivé barvy, bohatost tvarů a zdobnost nábytku. Těžkopádnost tmavých renesančních sekretářů a skříní nahradila lehkost a hravost subtilních oblých konzolových stolků či křesílek ve zlaté a bílé, křišťálové lustry a tapety s květinovými vzory. Radikální proměnou prošla také ložnice, kde se zabydlily klasické otevřené postele, zbavené sloupků, s baldachýnem už jen nad hlavou spáče. Postupem času nabývala lůžka stále roztodivnějších a propracovanějších tvarů. Tón udávala Francie, především v období dlouhé vlády Ludvíka XIV., přezdívaného Král Slunce. Ostatně dodnes nese lehký bílý nábytek, používaný na královském dvoře, jeho jméno.

„Šlechta ani král neznali intimitu ve smyslu dnešních zvyklostí, ať už jde o osobní potřeby, oblékání, hygienu a podávání jídel, nebo audience,“ připomíná Gabriela Hámová. Šarmantní monarcha  tak ve své majestátní posteli přijímal dvořany i zahraniční velvyslance. A nejen je. Zástup jeho milenek byl dlouhý. Koketnost dámy se už nevymykala dobrým mravům, na rozdíl od ideálu cudné středověké paní. Svádění, milostné románky, pletky pánů s dámami i se služkami – to vše patřilo k jeho galantnímu dvoru a do ložnic, kabinetů a budoárů. Možná i proto postel  během rokoka poprvé ztratila veřejnou a reprezentativní funkci a bývala často umístěna ve výklencích nebo v přístěncích uzavřená barevnými závěsy.

Prudérní měšťanské mravy

Císař Napoleon během svých vojenských tažení navždy změnil podobu Evropy. V interiérech graciéznost slohu Ludvíka XVI. vystřídala empírová strohost a okázalost, která opět našla inspiraci v antickém Římě a Řecku. Po Napoleonově tažení v Egyptě se k antickým motivům přidalo egyptské zdobení reliéfními bronzovými zlacenými ozdobami. Postavy bojovníků se zbraněmi, motivy vavřínů a postavy vyjadřující vítězství se proto objevují i na čelech postelí. Lože císaře Napoleona mělo, jak jinak, tvar stanu vojevůdce, kterému vévodila plastika orla. V praktické rovině se ložnice zase o krok přiblížila dnešku, když se součástí pohodlného zařízení už ryze soukromé místnosti staly noční stolky a toaletka se zrcadlem.

Proměnu ve velmi intimní prostor, kde se mohou lidé nerušeně oddávat spánku, dovršil biedermeier. „Jednoduché postele, kde lehací plochu tvořily žíněné matrace na prkenném roštu a později postelová drátěnka, se vlastně už příliš nelišily od těch dnešních, které využívají lamelové pružicí rošty a prodyšné matrace z paměťové pěny,“ poznamenává Gabriela Hámová. Jak dalece si však páry užívaly milování, je otázkou, protože tehdejší mimořádně prudérní mravy sexu, byť manželskému, příliš nepřály. Pohled na milování a erotiku se měnil pozvolna. Radikální průlom přinesla až sexuální revoluce v šedesátých letech minulého století.

Galantní styl krále Ludvíka

Ložnice v běhu staletíBěhem baroka prošla radikální proměnou také ložnice, kde se zabydlily klasické otevřené postele, zbavené sloupků, s baldachýnem už jen nad hlavou spáče. Postupem času nabývala lůžka stále roztodivnějších a propracovanějších tvarů. Tón udávala Francie, především v období dlouhé vlády Ludvíka XIV., přezdívaného Král Slunce. Ostatně dodnes nese lehký bílý nábytek, používaný na královském dvoře, jeho jméno. „Šlechta ani král neznali intimitu ve smyslu dnešních zvyklostí, ať už jde o osobní potřeby, oblékání, hygienu a podávání jídel, nebo audience,“ připomíná Gabriela Hámová. Šarmantní monarcha tak ve své majestátní posteli přijímal dvořany i zahraniční velvyslance. A nejen je. Zástup jeho milenek byl dlouhý. Koketnost dámy se už nevymykala dobrým mravům, na rozdíl od ideálu cudné středověké paní. Svádění, milostné románky,  pletky pánů s dámami i se služkami – to vše patřilo k jeho galantnímu dvoru a do ložnic, kabinetů a budoárů. Možná i proto postel během rokoka poprvé ztratila veřejnou a reprezentativní funkci a bývala často umístěna ve výklencích nebo v přístěncích uzavřená barevnými závěsy.