Návštěvníci se mohou těšit na fotografie i básně z kraje beskydských předků. Od 10. července do 6. srpna bude expozici k vidění v čeladenském Památníku Josefa Kaluse. Otevírací doba je od úterý do pátku a v neděli od 9 do 16 hodin, v sobotu pak od 11 do 18 hodin. Od 13. srpna do 9. září se výstava přestěhuje do Galerie Lara v Beskydském rehabilitačním centru. Otevřeno je dle návštěvních hodin centra. Připravena je také beseda na téma zmíněné výstavy, která se uskuteční 15. srpna v 18.30 hodin v restauraci U sestřiček v domě Lara.

Olga Szymanská pochází po matce ze starého čeladenského rodu, který vždy ctil rodnou hroudu a tradice. Autorčin praděd Jan Chovančík zahynul s koňmi v tragickém místě právě blízko kapliček v Čeladné. Přes dceru babiččiny sestry je spřízněna s rodem Rudolfa Magnuska – jeho předkové jsou zaznamenáni již v první katastrální mapě obce. Ve vlastním Lomisku v Opalencu v Čeladné těžil Magnusek kámen – godulský pískovec, pro opravu budov svých i sousedů. Z jediného kusu kamene, včetně podstavce i části pro osazení, vytesal hospodář velmi zdařilý kamenný kříž. Umístil ho ve svahu Ondřejníku u východní meze svého pozemku při cestě ke stavení k poctě bratrovi, který se nevrátil z války a jako díkuvzdání za udržení vlastního rodu. Autorka je spřízněna i s rody podolanského Jana Polacha či Oldřicha Vašuta, stejně tak s rody čeladenského Josefa Lišky či Jana Olivky.

I když se Szymanská narodila v Náchodě (1955), většinu času své „školky“ a dobu prázdnin prožila u dědy a babičky v podolanské chalupě na úpatí Smrku – z kříže cest na dolině bylo vždy stejně daleko do Čeladné i do Starých Hamer, do Ostravy i do Žiliny, na Horní Bečvu i na Pustevny. Při nutných činnostech v hospodářství, na poli, na louce, v lese se naučila ctít sílu přírody. Porozumět těžkému údělu předků a jejich povaze, vážit si tradic, zvyklostí a života zdejších lidí. Proto se Szymanská na tato místa každoročně vrací a jak sama říká: „Je to můj druhý domov, kterého se nikdy nenasytím.“

Autorka si ze srdce přeje, aby odkaz jejího rodu vyplynul z její zatím poslední (čtvrté) knihy básní Rytiny s podtitulem Kříž pramene a kamene Beskyd. Proto ji doprovodila také vlastními fotografiemi zdejších zákoutí a panoramat, které odrážejí její hluboký zájem o dědictví a rodový odkaz, o „svou“ krajinu. Kniha je zároveň dokladem básnířčina velmi realistického a proto velmi pravdivého ponoru do zdejší historie, přecházejícím spojnicí do současnosti. Navíc, a to je největší devízou knihy, svým nezaměnitelným plastickým viděním a zároveň mnohdy úspornou formou básnířka v malých útvarech dokáže pojmout velká témata. A název knihy Rytiny velice dobře a jasně vystihuje její obsah – měkkost hlíny i tváře, tvrdost kamenů i roboty, prudkost vod i slov, rozvážnost obzoru i činů. (red)