Zaručeně nejslavnější švédská spisovatelka, ta duchem věčně mladá dáma se zpytavě ironickým pohledem, říkávala: „Píšu, abych zabavila dítě uvnitř mě, a doufám, že tím zabavím i jiné děti.“

Astrid Lindgrenová dobře věděla, o čem mluví. Konvence, které u švédské vyšší střední vrstvy tak ostře pranýřoval dramatik August Strindberg, se daly rozmetat jedině touto vtipnou vzpourou. Vnitřní dítě, co v ní dovádělo, šťouchalo i do milionů jejích čtenářů. Jako by je ponoukalo: „Nemusíte dělat všechno správně. Někdy je lepší být divný, ale svůj.“

Dětská detektivka

Ona sama věci „správně“ rozhodně nedělala. Rodačka z Vimmerby v přímořském Kalmaru se na rozdíl od svých sester a svého bratra, pozdějšího poslance švédského parlamentu, v životě nevydala tradiční cestou.

Božena Němcová na obraze Josefa Hellicha
Smutný konec Němcové: První výtisky Babičky ji rozplakaly, druhý den zemřela

V devatenácti letech otěhotněla se šéfredaktorem místních novin, do kterých psala. Vzhledem k tomu, že byl ženatý, mu navíc rozbourala rodinu se sedmi ratolestmi. Všichni se na ni koukali skrz prsty, a tak raději odjela do Stockholmu, kde se naučila psát na stroji a stenografovat.

Je známo, že většinu svých literárních děl napsala Lindgrenová těsnopisem. V době, kdy pracovala jako stenografka pro švédského profesora kriminalistiky Harryho Södermana, navíc dostala nápad na dětské detektivky, jež jí vynesly nemalé uznání. Případy klučičího detektiva Kalle Blomkvista byly přeloženy do 32 jazyků a mnohokrát zfilmovány (mimo jiné i českým režisérem Ludvíkem Rážou).

První knížka s Blomkvistem vyšla v roce 1946. Ale už o rok dříve si získala srdce švédské mládeže Pipi Dlouhá punčocha. V lecčem podvratné vyprávění o neohrožené, samostatné dívce, žijící bez rodičů ve vile Vilekula, kde jí dělá společnost jen opičák Pan Nilsson a kůň, kterého bez problémů uzvedne. Pipilota Citrónie Cimprlína Mucholapka Dlouhá punčocha, jak zní celé její jméno, totiž vládne herkulovskou silou.

Zařadit se do houfu

Když si tyto zábavné propriety odmyslíme, zbude nám historka o opuštěném dítěti, které až dojemně hájí svou identitu. Maminka umřela, tatínek se plaví po mořích. Pipi usilovně odráží snahy takzvaných dospělých o její převýchovu, zařazení do houfu. Násobilce říká nábosilka, paní učitelce tyká a listonošům dává dopisy, které adresuje sama sobě.

Pod neustálými vylomeninami běží jako spodní proud stesk po otci, jenž se mezitím stal na dalekých ostrovech „králem černochů“. A jednou se snad vrátí…

Předávání filmových cen César v pařížské koncertní síni Olympia 12. března 2021
Nejvíce nominací na filmového Césara posbíraly Ztracené iluze. Bodovali i Češi

Srovnáme-li fikci s realitou, zjistíme, že Astrid Anna Emilia Ericssonová měla z nešťastného vztahu se ženatým novinářem syna Larse. Přivedla ho na svět v roce 1926 a odložila jej.

Teprve když se roku 1931 provdala za Sture Lindgrena, vzala Larse z pěstounské péče a začala ho vychovávat, jak se patří. O tři roky později se dočkala i dcery Karin. Právě jí vyprávěla před spaním o holce z vily Vilekula – a byla to Karin, kdo dal této legendární postavě jméno Pipi Punčochatá.

V témže roce, kdy vznikala Pipi, začala Lindgrenová otiskovat ve švédských novinách na pokračování příhody dětí z Bullerbynu, městečka ne nepodobného jejímu rodnému Vimmerby. Lisa, Olle, Lasse, Bosse, Anna, Britta… Ta prostá, a přece zvláštní jména spolužáků z vesnické jednotřídky rezonují v každém z nás. Vyrůstali jsme s nimi, vlastně nás připravili na současný, neskonale drsnější severský román.

S vrtulkou na zádech

Roku 1948 vyslal Lindgrenovou švédský magazín pro ženy Damernas Värld do Ameriky, aby zachytila tamější dění formou krátkých esejů. Citlivá pozorovatelka si všímala především rasové diskriminace – téma jinakosti a neschopnosti většiny tuto odlišnost přijmout zůstane jejím stěžejním tématem.

Herci Máša Málková a Martin Dejdar se potkávají ve hře Mléčné sklo
Martin Dejdar: Mléčné sklo je svědectvím doby o lidech a jejich vztazích

Odrazí se i v její knižní trilogii z padesátých a šedesátých let, jejímž hrdinou je Karkulín ze střechy – zlobivá bytůstka s vrtulkou na zádech, díky níž může létat.

Svérázné dobré duše

V roce 1959 Astrid napsala pozoruhodnou knihu Jižní louka, ve které s malými čtenáři otevřeně komunikuje o smrti. A v třiašedesátém se zrodil Emil Neplecha, další z lindgrenovských neposedů, který „rozumné“ lidi přivádí k šílenství. Třeba když – jak si jistě račte z dětství pamatovat – tak důkladně vylizuje polévkovou mísu, až mu v ní uvízne hlava.

V dalších dekádách se Astrid Lindgrenová hlasitě společensky angažovala. Bojovala proti násilí páchanému na dětech i zvířatech, kritizovala švédskou daňovou politiku. Roku 1981 se vrátila knihou Ronja, dcera loupežníka – o další svérázné dobré duši, které nikdo nepomůže, a tak se musí starat sama.