Tato významná osobnost hudebního života v našem regionu se zařadila mezi přední naše autory druhé poloviny dvacátého století. Během naší návštěvy v nádherném letním dni se občas ozývalo ze zahrady mňoukání koťátek i jejich maminky, kterých mají manželé Báchorkovi dohromady několik. „Patří už do rodiny,“ žertuje paní domu, která vytváří svému manželovi optimální podmínky pro jeho tvůrčí práci. Jak se člověk stane hudebním skladatelem? „Tatínek chtěl, abych se stal elektrikářem, ale maminka, která měla k hudbě blíže a byla Múzám více nakloněna, tak mi fandila. Začal jsem se nejprve učit se na klavír, chodil jsem do hudební školy ve Frýdku-Místku, pak jsem se dostal k paní učitelce Šlachtové do Bohumína, která mě nasměrovala ke studiu na konzervatoři, jenž se v té době právě etablovala coby Vyšší hudební pedagogická škola. Jejím prvním ředitelem byl Rudolf Kubín,“ řekl Milan Báchorek. „Měl jsem ambice studovat klavír také později na Akademii múzických umění. Jenže měl jsem problémy se šlachami na rukou, takže jsem začal pošilhávat po jiných možnostech. Šel jsem učit do Frenštátu pod Radhoštěm a přitom jsem studoval skladbu u hudebního skladatele Miroslava Klegy a také jednoho z ředitelů pozdější ostravské konzervatoře,“ vzpomíná Báchorek.

Podle jeho slov bylo jeho setkání s Klegou velmi zajímavé a inspirativní také v tom, že ho učil hudební teorii, podobně jako Josef Schreiber či Josef Kubenka. „A právě tito pedagogové mi nabídli, že bych mohl studovat kompozici, což se mi velice zalíbilo. Člověk přitom začal uplatňovat svoji fantazii, kterou se nebál zapsat v notách,“ dodává Báchorek. A tak začal jeho skladatelský život. Ten se odvíjel nejprve především ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde nejenom vyučoval, ale komponoval hudbu pro tamní recitační a divadelní soubor přímo na pódiu během jednotlivých večerů. Zkušenosti získal také jako sbormistr pěveckého smíšeného sboru Radhošť. „A po několika letech v roce 1967 jsem nastoupil na ostravskou konzervatoř na přání Mirka Klegy, kde jsem začínal jako korepetitor baletu. Poté jsem úspěšně zvládl konkurz na hudebně teoretické oddělení. Když přišel kolega Jaromír Podešva, který tam vyučoval skladbu, tak jsem také tento obor dlouhá léta vyučoval,“ řekl hudebník.

V roce 1992 se stal ředitelem Státní konzervatoře, později Janáčkovy konzervatoře a má obrovskou zásluhu na tom, že dnešní Janáčkova konzervatoř a Gymnázium v Ostravě má moderní budovu a patří ke chloubám města. Když v roce 2004 ukončil ředitelování, ze školy neodešel. Naopak může předávat své bohaté zkušenosti mladé nastupující generaci. Právě před pár dny oslavil Milan Báchorek své významné životní jubileum – sedmdesáté narozeniny. Vitální umělec, který má na svém kontě řadu nejenom vokálně symfonických děl (trilogie Lidice, Stereofonietta a Hukvaldská poéma), ale také opusy komorní jako jsou například Smyčcové rozmanitosti, Tři scény pro hoboj, Konfrontace pro housle, komorní smyčce a cembalo, ale také například Epigramy pro sólový klarinet, Dialogy pro dvě violy, Hudba pro žesťové kvinteto, Tři věty pro klarinet a klavír a řadu dalších.

Velmi záslužná je činnost Milana Báchorka coby jednoho z inciátorů soutěže mladých skladatelů Generace, ale také na přehlídce soudobé tvorby Hudební současnost. Velmi nezištně a obětavě pracoval a pracuje řadu let ve svazu skladatelů. Milan Báchorek nikdy politicky neprofitoval z momentální situace ve stavu společnosti. Pokorně a velmi skromně sloužil a slouží hudbě. „Poezie pro mě znamená v životě všechno krásné, nemusejí to být přímo verše, ale také výtvarné umění, divadlo, film, zkrátka vše, co v sobě skrývá něco neopakovatelného. A to přeci k životu patří,“ uzavřel jubilant.