Jsou poslední hodiny války. Píše se sedmý květen 1945. Německá armáda ustupuje před hřmící kanonádou sovětských zbraní k západu. Několik posledních vozidel projíždí českou obcí Leštinou, když vtom zazní odkudsi výstřel. Jeden z německých vojáků se skácí mrtev k zemi. Bojová jednotka SS, doprovázející Wehrmacht, žádá lidi v obci o vydání střelce. Nikdo se však k činu nepřihlásí. A tak esesmani vyberou zcela náhodně pět českých mužů, které naloží na korbu náklaďáku. V obci zavládne strach a zděšení, když komando i se zajatci rychle mizí v prachu cesty.

Řeka Morava šumí pod klenbou jarního listoví a všechny sady kolem Leštiny jsou zalité květy. Je 8.května, Německo vyhlašuje bezpodmínečnou kapitulaci. Jakoby nastal vytoužený mír. Náhle se však do ticha ozve několik osamělých výstřelů, a pak dávka ze samopalu. Mezi stromy leží na zemi několik mrtvých těl.

Opět je klid i v malé dělnické osadě nedalekého kamenolomu zvaného Vitošov. Blíží se nákladní vůz leštinských, na korbě leží popravení muži. Jednomu z příbuzných obětí ujedou nervy, vyskočí z vozu a jedinou ranou rýčem zabije nevinného muže, sudetského Němce, náhodně vybraného dělníka z lomu. Kamení padá z visuté hrany defilé, strhává ze stěny celou lavinu jednoho z následných nejkrutějších a nejnesmyslnější aktů etnické msty… Zápletku s přehořkým koncem, kde za skutečné viníky zaplatí nevinné oběti. Případ Leštinského masakru je typický pro tehdejší revoluční období a s ním spjatých perzekucí roku 1945. Zlo války mělo skončit…

Přečtěte si také: Tank z Válcoven plechu si Němci už neodvezli

„Leštinská tragédie, která se odehrála na sklonku války, nepřímo navazuje na kauzu Habermann. Oba případy měly být vyšetřeny tak, jak si to přál tehdejší ruský major Uvarov, na oba případy se však podle zákona vztahovala milost prezidenta republiky. A tak žádný z aktérů nikdy nestanul před soudem. Jenže čí svědomí ochránil tehdejší zákon? Kdo byli skuteční zločinci? A kdo popravení? A jak se celá kauza promítá do dnešního života Leštiny, jinak tiché obce na břehu Moravy? Oběti a vrazi, Češi a Němci…Nebo naopak?,“ říká Josef Urban scenárista a spolurežisér nevšedního dokumentu. „Jsem alespoň rád tomu, že v době našeho natáčení byl dokončen pomník v místech tragédie a vlastně po šedesáti letech se jen těžce dají napravit některé nesmyslné křivdy, které přinesl konec druhé světové války. Je to silné memento…,“ dodává Josef Urban. Snímek na několika předpremiérových projekcích ocenila už řada publicistů a filmových tvůrců.