Celou výstavu bychom mohli rozdělit do tří různých oddělení, značně se lišících po stránce technické i obsahové. To je pro mladé výtvarníky dosti typické, protože hledání a experimentování je součástí jejich uměleckého zrání.

První oblast, v níž Jana Glacová tvoří je klasická kresba. V ní chce vyjádřit dosti složitý vztah mezi myšlenkou, nebo nutkáním ducha a odezvou těla na toto nutkání. Dochází zde j jakémusi souboji, kdy tělo, ať už z důvodu pohodlí nebo neochoty se myšlence brání, a nechce ji realizovat. Nebo si s ní pohrává, různě ji přehazuje, pozvedává a zatěžuje.

Autorka myšlenku zobrazila jako kouli a tělo představují ženské akty. Akty jsou kresleny dosti netradičně, pod různým úhlem pohledu, někdy z velmi silného podhledu, jindy z nadhledu, což aktům dodává takřka barokní hybnost, která je ještě podpořena diagonálním šrafováním. Kresby jsou provedeny velmi pečlivou, měkkou technikou s absencí obrysů a výraznou plasticitou. Prospívá jim i velmi decentní kolorit.

Druhá oblast je výrazně odlišná. Autorka použila dekalk k vyjádření svých abstraktních krajin. Dekalk, jako technika otisku barevných skvrn a ploch vždy vychází z náhody a hry s barvami. Výtvarník jen minimálně usměrňuje otisk a námět mnohdy hledá až po realizaci. Přináší radost z objevu a proto je také velmi oblíben u dětí.

Třetí oblast nás zavádí zase úplně jinam. Je to oblast barevných oken a vitráží. Tuto specifickou techniku, rozvinutou především v sakrální architektuře při výzdobě barevných kostelních oken, si vybrala autorka jako svou diplomovou práci. Spočívá v mozaikovém uspořádání barevných sklíček spojených navzájem olověnými pásky, které zároveň vytvářejí výrazné obrysy.

Jana Glacová využila této techniky k namalování abstraktních obrazů plných výrazných barev a dynamiky. Linie se různě proplétají, proudí, plují, vznášejí se a vytvářejí různé asociace.