Tento ostravský umělec skutečně zasahuje do severomoravského kulturního života velice, a i když by se mohlo zdát, že jeho herecká generace se chová konzervativněji než ta mladší, dokáže svým humorem a nadsázkou zdravě vyvažovat přístup k umění, nejen k tomu ostravskému.

Jste rodilý Ostravan a celý divadelní herecký život prožíváte v Moravskoslezském kraji. Napadlo vás někdy jít do angažmá jinam? Ať už kvůli práci nebo z osobních důvodů?
Nějaké nabídky byly, ale problém je jednak v tom, že mám šest dětí a jakékoli stěhování jinam by tenkrát znamenalo nové zápisy do škol, zájmových kroužků, zpřetrhání sítí kamarádských vztahů, výměnu bytu… Moje žena je také herečka nebyla jistota, že by dostala angažmá tam, kde já. Prostě nebylo to tak jednoduché. A navíc jsem velký patriot. (úsměv)

Byl jste doma umělecky vedený, že jste se rozhodl pro hereckou dráhu?
V naší rodině byl hercem pouze děda, který hrál v Praze a v Mostě. Ale je fakt, že moje máma s oblibou říká, že je „herečkou bez Jamu.“ (úsměv) S dědou mám jednu úsměvnou historku. Když hrál v televizi hlavní zápornou roli v inscenaci Výslech v Havaně, přiletěl jsem za ním ještě jako malý kluk do Prahy a na celé letiště křičel: „Dědo, že nejsi vrah?“ Všichni dost koukali a udělal jsem mu slušnou ostudu. (úsměv)

Mezi výraznější televizní počiny, ve kterých jste se za poslední léta objevil, patří dvoudílný film Dukla 61. Jak moc se vás dotýká hornická tematika ostravsko-karvinského revíru?
Hornická tematika se mě dotýká přímo bytostně. Můj táta „vyměnil“ v Praze dva roky základní vojenské služby za deset let na šachtě v Ostravě. Občas jsme mu s mámou chodili naproti na Oderku a později ke Švermě. Rád doly fotím, lezu na šachetní věže, zajímám se o historii hornictví v našem regionu. Před prací horníků hluboce smekám. Natáčení filmu Dukla 61 člověku ještě více otevřelo oči. To každodenní nebezpečí života, nesmírná dřina… A občas daň nejvyšší. Já bych tu práci dělat nemohl.

I vašich kolegů jsem se ptala, jak na ně působí omezení v současné době. Co doléhá nejvíce v těchto chvílích na vás?
Izolace, odloučení od rodiny… Jako ohrožená skupina (mám všechny rizikové faktory, snad kromě stáří) jsem byl „uklizen“ na chaloupku. Divadlo nám zavřeli den před premiérou nové hry, takže jsem se vrhl na zahradničení a práci kolem chaloupky. Rozepsal jsem tři knížky, složil nějaké písničky a fůru parodií nejen na současný stav. Takže omezení nevnímám jen negativně. Akorát ta rouška mi už dost leze krkem.

Svého času jste pořádal Literární večery v Divadelním klubu Petra Bezruče. Kolik na takovéto specifické akce chodilo lidí? A myslíte si, že chodili opravdu za poezií?
Ano, ty literární večery jsou už „loňský sníh“. Už je s Bertíkem (pozn. autora: herec Norbert Lichý) pár let neprovozujeme. Navázal jsem na ně svými samostatnými Nepoučnými večery. V první polovině večera moje vlastní tvorba, včetně písniček, a v druhé rozhovor se zajímavým hostem. I tyto večery však skončily spolu s další programovou nabídkou Slezskoostravské galerie. Změnilo se vedení, změnil se pohled na další fungování zmíněného místa. Škoda.

Zdroj: Youtube

Čistě z hlediska člověka, pro kterého texty znamenají hodně, tedy i pro herce máte pocit, že je zájmu o poezii méně, nebo ho bylo málo vždycky?
Zájem o poezii podle mě stále zůstává okrajový. O to víc mě těší, když vidím mladé lidi číst Shakespearovy sonety nebo Václava Hraběte. Proto si myslím, že by nebylo od věci poetické večery pořádat, a třeba i v rozhlase jim vyčlenit nějaký čas.

Poezie ale není vaším jediným dalším koníčkem, je jím i hudba. Na Bandzone stránkách vaší kapely Moby Dick & Big George je informace, že se již deset let snažíte nahrát desku. V jaké fázi se nacházíte?
Jsme ve fázi, že už do toho opravdu chceme konečně praštit. Materiálu máme dost i na dvojalbum, tak snad už to klapne.

Při poslechu vaší hudby je znát, že její silnou stránkou je humor a nadsázka. Jsou tyto dvě věci pro váš život důležité?
Bez humoru je podle mě život nemožný. Kdyby neexistoval, tak bych se snad raději vůbec nechtěl narodit. Je to zázračné koření každého dne. A jak říká klasik: „Den, kdy jsem se nezasmál, pokládám za ztracený“. Jinak krásná nadsázka je například v zenu. Vede člověka k tomu, aby se nebral příliš vážně a dokázal se zasmát i sám sobě.

Většina hereckých rodičů své děti od tohoto povolání spíše odrazuje. Jak to bylo u vás?
Taky jsme je všemožně odrazovali, ale marně. Takže ze šesti dětí se herectví věnují čtyři. Musím ale uznat, že mají veliký talent a dělají nám radost.

Jak jste zvládal roli tatínka při šesti dětech, když jste byl navíc vytíženým hercem, jehož práce se týká především večerů?
Jak kdy. Bývalo to někdy hodně těžké. A jak už to bývá, většinu zásluh spíš nese moje žena. Svoji častou nepřítomnost jsem se potom snažil kompenzovat nejrůznějšími výlety na zajímavá místa nebo do přírody. A trávili jsme spolu celé prázdniny.

Je Národní divadlo moravskoslezské vaší srdcovou záležitostí, když v něm působíte už tak dlouho?
Dá se to tak říct. I když jsem si odskočil na osm let do ostravského divadla loutek, opět jsem se vrátil do rodného angažmá. Myslím si, že se v našem městě hraje dobré divadlo. Na všech scénách. A já měl obrovské štěstí na role. Občas jsem i hostoval v jiných divadlech, ale vždycky jsem se pak vrátil „domů“.

Našel jste celoživotní přátelství v okruhu lidí z umělecké branže, nebo se vám naopak osvědčilo „hledat“ jinde a od povolání si tak trochu odpočinout?
V práci jsme výborná parta. Dokážeme si ze sebe udělat legraci i táhnout za jeden provaz. Umíme se škádlit, ale i podpořit. A inspirovat. Mám spoustu kamarádů, ale skutečných přátel jen pár. A nejsou všichni zrovna „od fochu“.

Vy sám jste už zažil chvíle, kdy, jak předpokládám, jste si uvědomil, že rčení „Nejdůležitější je zdraví“ není jen pouhé klišé. Myslíte si, že ke stejnému přemýšlení dospěje spousta lidí právě teď, v době celosvětové pandemie?
To si nejsem tak úplně jistý. Mnohé pandemie opravdu vyděsila, ale jiní, a možná je jich většina, za tím vidí spíše politické spiknutí. Farmaceutickou a ekonomickou lobby. Těžko říct. Bohužel, v dnešní době plné dezinformací se už nelze dobrat pravdy. Ale jinak obecně vidím, že se lidé snaží dbát o své zdraví. Sportují, udržují kondici a také si všímám, že se do popředí zájmu dostává jóga.

A myslíte si, že v této době, jak v umění, tak i v jiných lidských segmentech, vzniknou díla nabízející nová, aktuální poselství?
Uvidíme. Nechme se překvapit. (úsměv)

Vizitka

Jiří Sedláček (*1964) pochází z Ostravy. Vystudoval herectví na brněnské JAMU, hned poté se však vrátil do rodného města, kde téměř vzápětí získal angažmá v tehdejším Státním divadle Ostrava (dnes Národní divadlo moravskoslezské). Spolupracoval mimo jiné s ostravským Divadlem loutek, Divadlem Petra Bezruče nebo s Těšínským divadlem. Objevuje se v televizních pořadech a filmech, za výrazný počin lze pokládat dvoudílný výpravný televizní film Dukla 61. Je ženatý, se svou manželkou, herečkou Lenkou Kucharskou, má šest dětí, z nichž se čtyři také věnují herectví.