Každý z nich je jiný, oba našli naplnění a štěstí v hudbě. A to i díky inklinaci k umění, které bylo sourozencům vštěpováno sice odmala, ale které mají oba znatelně zakořeněné ve svém nitru.

Navzdory tomu, že jste sourozenci a oba úspěšní hudebníci, žijete každý jinde. Odvíjí se od toho jinak i váš profesní a osobní život?
Eliška:
Já si myslím, že náš život je nejrozličnější v tom, že brácha se oženil a založil svou vlastní rodinu. Zatímco já jsem stále ta mladší sestra, která zatím cestuje a poznává nové věci. Zároveň se však naše životy stále propojují. Já jezdím do Ostravy, máme chalupu v Beskydech, kde se schází celá rodina…
Dalibor: My jsme byli odjakživa zvyklí na extrémně kočovný způsob života. Nikdy nám nepřišlo divné sedět ve vlaku nebo v dodávce. K hudbě to zkrátka patří. Když jsem založil vlastní rodinu, tento způsob života to velice omezilo. Člověk už více rozvažuje. Je ale pravdou, že naše rodinná základna je ve zmíněných Beskydech. Sice je z hlediska kariéry asi zajímavější být v Praze, kde jsem pobýval, nicméně momentálně je pro mě lepší zůstat v Ostravě.
Eliška: Z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že spousta mých přátel – zarytých Pražáků – je často Ostravou nadšeno a zdejší „klid“, který je přece jen oproti Praze jiný, jim vyhovuje, stejně jako místní kultura a nadhled místních lidí. Až budu mít někdy v budoucnu rodinu, vidím to tak, že se také stáhnu někam, kde je více klidu.

Proč jste vy, Dalibore, zůstal v Ostravě? Je to kvůli vaší rodině?
Dalibor:
Ano, to nejvíce. Manželka Veronika je z Třince a tím pádem oba pocházíme z industriálního prostředí, na které jsme zvyklí. Manželka je také bubenice, poznali jsme se ve třinácti na soutěži. Poté jsme studovali čtyři roky na konzervatoři a oba se následně přesunuli do Prahy, kde jsme se opět setkali. Společně jsme se různě přesouvali a momentálně jsme se usadili v Ostravě.

Zpěvačka Eliška Mrázová (Elis Mraz) a Dalibor Mráz poskytli Deníku rozhovor, 15. června 2020 v Ostravě.Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

Kdo vás oba k hudbě přivedl, když jste byli ještě malí?
Eliška:
Rozhodně rodiče. Naše maminka, umělecká výtvarnice, s námi zůstala doma skoro až do našeho školního věku, kdy se nám velice věnovala. Tatínek je zase režisér, a tudíž je zřejmé, že jsme už jako malí byli vedeni k umění. Spousta zájmových kroužků, výběr z nejrůznějších nástrojů, malování i herectví.

A nakonec jste oba zakotvili u hudby.
Eliška:
Ano, v tom jsme se oba našli. Nicméně, brácha byl to zázračné dítě, který začal v devíti letech skládat filmovou hudbu a já ta sestra, která si občas zazpívala. (smích) Já se ale začala více projevovat, až když jsem byla starší. Skládat hudbu jsem začala až ve třinácti a pěvecky jsem se začala nejvíce angažovat až ve svých sedmnácti. Brácha byl, co se týká skladby a bicích, skvělý už odmala, ale každý jsme si tu svou periodu v nějakém věku vybrali. Akorát každý jindy.

Eliško, je složité udržet se na výsluní, když jste také prošla talentovou soutěží? Tyto soutěže přece jen plodí mladé talenty docela hojně.
Eliška:
Dnes jsme se zrovna bavili na téma, kolik umělců ročně vyprodukují třeba konzervatoře. Je to kolem tří tisíc nových „tváří“ za rok. Talentové soutěže jsou sice také velký byznys, ale na druhou stranu v dnešní době, kdy je těžké se dostat do televize, aniž byste měla velké zázemí finanční nebo kontaktní, je talentová soutěž jediná možnost, jak se trochu zviditelnit a ty správné kontakty získat. Spousta lidí bere to, že se v talentové soutěži někam dostanou, jako smysl celé věci. Ale spousta z nich posléze zjistí, že to je teprve začátek hodně dlouhé a těžké cesty. Já to měla jednodušší, protože jsem zpívala již předtím a měla manažera už v době, kdy jsem soutěží prošla. To, že jsem mohla pokračovat dál, pak bylo i díky tomu.

Zdroj: Youtube

Dalibore, vaše instrumentální zdatnost je už velmi známá. Nepřipadáte si někdy v Ostravě tak trochu jako mimořádný zjev, nebo se neberete zase tak vážně?
Dalibor:
Vůbec ne. Čím jsem starší, tím více se snažím o schopnost adaptace na místo. Ostrava pro mne vždy byla líhní velice dobrých muzikantů, přestože scéna je zde opravdu jiná. To se dá sice tvrdit o spoustě měst, ale Ostrava tím, jak se vyvíjela, jaké má podmínky a svou blízkostí Polsku a Slovensku, má muzikanty nastavené jinak, řekl bych, že možná i odvážněji. Nicméně tím, jaká je doba a tím, že se dá spousta věcí dělat po internetu, se boří i v uměleckém světě veškeré bariéry. Když pomineme covid, doba je velmi otevřená. Ale abych odpověděl na otázku, tak jsem jen člověk s velkou vášní tvořit. Pak už je na lidech, jestli se jim to zalíbí, nebo ne.
Eliška: Já bráchu trochu doplním, protože se neumí pořádně prodat. (smích) Dostal se do mnoha světových míst jen svou instrumentální schopností, aniž by musel bydlet v Praze nebo v L.A. Byl jako jeden z mála Čechů pozván na jeden z největších bubenických festivalů v Kanadě DRUMEO. Nezmínil také, že momentálně vyvíjí novou aplikaci Drum Trainer, která pomáhá lidem cvičit a zdokonalovat se v bicích. Tato aplikace bude dostupná nejen v rámci České republiky, ale má ambici, aby fungovala v celém světě.

Takže je to webová aplikace, Dalibore?
Dalibor:
Ano, je to webová aplikace s budoucím nativním přesahem, která bubeníkům nastavuje cvičební plány a pomáhá jim zábavnou formou se zlepšovat. Snažíme se ji nastavit tak, aby chytla mladší i starší generaci a ulehčila spoustu práce. Máme za sebou první etapu vývoje, výsledky jsou zatím slibné ,ale čeká nás pořád spousta práce. Momentálně sbíráme data. Až bude aplikace dodělaná, chceme ji nabídnout i učitelům k výuce, kde by mohla být velice prospěšná a spoustě z nich by mohla pomoci.

Zdroj: Youtube

Dalibore, kdy jste vlastně začal hrát na bicí? Zkoušel jste i jiné nástroje? Proč vyhrály zrovna bubny?
Dalibor:
Docela brzy. Někdy uvádím mých šest let. Bicí jsou trochu jiné než ostatní nástroje. Bubeníci uvažují trochu jiným způsobem. A myslím si, že pro bubeníky je jejich nástroj i určitým typem relaxu. Je tam velká spjatost s meditací a podobnými věcmi, protože bubny jsou odjakživa i rituální záležitostí.

Dalo by se říct, že také u bicích meditujete?
Dalibor:
Ano, dá se to tak říct. Bicí nabízejí širokou škálu, jak je využít a jak s nimi pracovat.
Eliška: Pamatuji si to odmalička. Doma jsme odjakživa poslouchali hodně Michaela Jacksona. Brácha vždy vyndal všechny hrnce, k tomu vařečky a do hudby začal bubnovat. Tím, že byl velice hyperaktivní dítě, i rodiče se snažili najít způsob, kde by svou energii zúročil. Bicí přišly záhy a řekla bych, že brácha svou obrovskou energii vložil právě do nich.

Eliško, vy už jste spolupracovala s mnohými českými popovými hvězdami. Byli mezi nimi i ostravští rodáci, se kterými jste spojila síly i vzhledem k původu?
Eliška:
Ano, z těch mladších to byl například Martin Chodúr nebo i Markéta Konvičková (přestože je rodilá Třinečanka), se kterou jsme v devatenácti letech jely jako předskokanky Marii Rottrové, taktéž ostravské rodačky… Co se týká talentů, máme jich zde opravdu hodně a není žádnou novinkou, že spousta našich zpěváků a zpěvaček pochází právě z Ostravy. Bylo krásné i to, když jsme vystupovali na rozlučkovém koncertě pro Věrku Špinarovou, kde byl program poskládaný především z umělců z Moravskoslezského kraje. Ze všech bylo cítit jakési „moravství“, které podle mě v lidech zůstává po celý život.

Zpěvačka Eliška Mrázová (Elis Mraz) a Dalibor Mráz poskytli Deníku rozhovor, 15. června 2020 v Ostravě.Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

Co vás jako sourozence spojuje a v čem se naopak zcela lišíte?
Dalibor:
Rozhodně nás spojuje hudba a rozpojuje přístup k práci.
Eliška: A lišíme se v povaze. Brácha to potřebuje více takhle (sevře ruce) a já více takhle (otevře náruč). Já jsem chaos a on je systematik.
Dalibor: Je to, jako by někdo řekl, že ten barák musí být ze skla a měl by se vznášet nad zemí. Ale pak přijde někdo, kdo se však zamyslí, jak jej doopravdy postavit, aby nespadl. Ale člověk se naučí pracovat s jakýmkoliv rozdílem a řekl bych, že se i doplňujeme.

Podporujete se v kariéře navzájem, i když každý hraje něco jiného? A radíte si například, co se týká hudebního zpracování vašich věcí?
Dalibor: Sice máme hudebně oba úplně jiné světy, ale občas se o tom pobavíme.
Eliška: Zatímco brácha dělá hodně alternativní hudbu, já jsem velký melodik. Dělám mnoho hudebních stylů. Jeden den napíšu soulovou věc a druhý den třeba reggaeton. Dělám v podstatě mainstream různých dob. V podstatě i jazz byl mainstream své doby… Zpívám to, co mě baví. Spousta lidí, kteří mě sledují už déle, si navíc této rozmanitosti cení a líbí se jim ta pestrost.
Dalibor: Já dělám možná hudbu, která může být pro běžného posluchače těžce uchopitelná, ale na druhou stranu může být osvěžující. I já ale docházím k myšlence zjednodušení.

A proběhly nějaké sourozenecké hudební spolupráce?
Dalibor: Vlastně probíhají odjakživa.
Eliška: S bráchou odjakživa hraji v kapele, tam si neskutečně užívám to propojení. Tím jak jsme sourozenci, dokážeme komunikovat beze slov a krásně improvizovat. Taktéž na mém prvním albu Shubidu jsou všechny bicí nahrané od něho. Také si vždy ráda zazpívám něco, k čemu Dalibor složil hudbu. Obvykle se totiž stává, že když mi někdo pošle podklady, do pěti minut mám vokály vymyšlené, ale když mi je pošle bratr, tak se u toho vždy naštvu, protože mi to nejde hned. (smích) Ale bráchova cílová skupina posluchačů jsou doopravdy muzikanti a lidé s velice vytříbeným hudebním vkusem, kteří uznávají fusion a podobné směry, pro mě zase něco úplně jiného.

Zdroj: Youtube

Posloucháte podobnou, nebo zcela rozdílnou hudbu?
Eliška: Úplně rozdílnou. Já jsem například chameleon a nasávám obrovská kvanta různé hudby. Nové i staré. Oba jsme však vyrůstali na zmíněném Michaelovi Jacksonovi, což je taková společná zajímavost. Jediné, co tolik už neposlouchám, je třeba rock a metal. A fusion. (smích) Tedy mám ty styly ráda, celkem dost jsem je poslouchala do patnácti let, ale jako starší jsem se začala více zajímat o černošskou hudbu jako r‘n‘b, soul, gospel a tak dále.
Dalibor: Třeba já se nyní vracím do osmdesátek a devadesátek a hodně tou hudbou žiji. Poslouchám to z čisté nostalgie, protože mi ta hudba dělá radost. Jan Hammer, Luther Vandross, Michel Jackson, The Whispers, Fat Larrys Band, The Pointer Sisters a mnoho mnoho dalších… To jsou všechno jména, která mám například v mobilu v playlistu. Na druhou stranu pro mě hodně znamená Tigran Hamasyan, Randy Waldman, George Duke, Brad Mehldau, Phil Collins, A. Dvořák, S. Prokofiev, S. Rachmaninoff, M. Ravel a mohli bychom tu být do zítra. Paradoxně některá hudba z mého playlistu odešla, když se narodil syn. Některé žánry se vytratily a já začal i hudbu vnímat z úplně jiného úhlu.

Máte oba nějaké hudební vzory, které vás inspirovaly?
Eliška: Myslím si, že ten Michael Jackson je společný. Oba jsme na něm vyrostli.
Dalibor: Určitě Jackson a pak nám rodiče pouštěli ale i jiná jména.
Eliška: Já do toho můžu započítat ještě všechny velké zpěvačky typu Whitney Houston nebo Mariah Carey. Jsme ještě devadesátkové děti, které za úplného mládí nezažily YouTube. Ta hudba, která se k nám dostávala, byla buď přes rodiče nebo přes filmy. Když jsem si poprvé pustila YouTube a zjistila, že je tam karaoke s písničkami Whitney Houston, měla jsem takové druhé Vánoce. (smích)
Dalibor: Každý má v této době příležitost na YouTube a dalších sítích. Poté umělec propadne filtrem lidí, kteří s ním buď sympatizují nebo ne. Funguje to jako jeden velký hudební filtr, přes který u lidí nepropadne každý. Úspěch slaví upřímnost a osobitost. I díky hudebním programům, které jsou naprosto jednoduché a intuitivní, může hudbu tvořit opravdu každý. Otázkou je, kam to dojde. Myslím si, že vývoj bude ještě zajímavý.

Eliško, vy máte za sebou i pozici hudebního porotce v rámci Eurovize. Jak se vám hodnotí jiní hudebníci? Máte pocit, že jim máte co předat a poradit?
Eliška: Více, než bychom hodnotili, jsme je řadili od prvního do dvaadvacátého místa. Ale řeknu to tak, že mám ještě spoustu času někomu říkat, co má jak dělat, protože sama ještě stále v mnoha aspektech hledám sama sebe a jako umělec se vyvíjím. Na druhou stranu bych jednou chtěla být taková ta stará vrána, která radí vnoučatům, co a jak. (úsměv) V Eurovizi jde především o to zaujmout od první sekundy písní, která je zapamatovatelná, a být originální. Jakmile máte dvacet interpretů po třech minutách za jeden večer, je v tom velký guláš. Je zřejmé, že na konci si budete nejvíce pamatovat jen ty, kteří byli něčím jiní. Výrazovost je podle mě primární. Co se týká rad, občas dávám hudební lekce zpěvu, ale to jen mým přátelům. Ráda poradím člověku, který o tu radu stojí. Musela jsem se ale naučit i to, že někteří o radu či kritiku nebudou stát nikdy a nemá cenu jim svůj názor vtlačovat.

Co děláte nejraději ve svém volném čase, když se nevěnujete hudbě?
Eliška: Já jsem ráda jedla, a to mi teď zatrhli, protože jsem to prý už přehnala. (úsměv) Ale někdy je velice těžké stanovit si, kdy je volný čas, když jste umělec. Myslím si, že v umění vlastně volný čas ani moc neexistuje.
Dalibor: Myslím si, že je dobré to alespoň trochu odlišovat a oddělovat. Protože pak by člověk spadl do kolotoče, kdy by od rána do večera řešil práci. Pro mě je teď důležitá rodina, i proto se snažím vypínat. Důležité je podle mě mít něco, co s hudbou vůbec nesouvisí. Také se snažím něco takového najít, ale moje práce je zároveň i mé hobby, takže je to těžké.
Eliška: Hudebníci bývají často destruktivní v tom, že neodhadnou míru, i co se týká práce. Je třeba dostat se od destruktivnosti k podstatě sebe samého a začít žít jiný životní styl. U bráchy bylo znatelné, jak moc mu dítě přehodnotilo jeho svět. Já tento podnět zatím asi ještě hledám, ale hudba mě baví, nepociťuji zatím destrukci ani vyhoření. A občas si na playstationu postřílím zombíky. (smích) Jestli se to počítá jako hobby. (smích) Vlastně jsem i strašně šťastná, že tu teď spolu sedíme, protože jsem dlouho neseděla venku jen tak na sluníčku. (smích)

Na to navážu. Když jste oba v Ostravě, navštěvujete nějaké oblíbené podniky?
Dalibor: Jeden oblíbený nám teď zavřeli, a tím byl Absintový klub Les. Tam jsme hodně chodili od samotného začátku. Chodívali jsme také do Mirroru nebo do Nory… Navzdory tomu, že bydlím v Porubě, moje „klubová základna“ byla vždy v centru, už kvůli konzervatoři, na kterou jsem chodil a která v těchto klubech stmelovala lidi.
Eliška: Já vlastně nejsem příliš kavárenský ani klubový člověk. Když už mě někdo někam vytáhne, je to velice „spešl“. Mám ráda svůj klid a bývám často i raději doma. Mám vlastně raději hory.
Dalibor: S manželkou jsme nějakou dobu žili v Trojanovicích pod Radhoštěm a myslím si, že se později do hor uchýlíme. Baví nás hory. Hory jsou pro mě velice důležité.

Zdroj: Youtube

Teď mě zajímá ženský a mužský pohled na věc. Myslíte si, že díky hudbě žijete život, jaký jste chtěli, v jakémkoli směru?
Dalibor: My jsme nikdy nežili jiný život.
Eliška: A nikdy jsme neměli ani představu o tom, že budeme žít jiný život. Odmalička jsme směřovali k tomu, že budeme dělat to co nás baví a je veliké štěstí, že opravdu můžeme. Myslím si, že každý člověk má na něco talent, ale jen ti šťastnější ho v tom životě opravdu našli. My máme v tomto velké štěstí.
Dalibor: Chci vyvíjet aplikaci a pracovat na různých inovacích, a zároveň řešit hudbu i tvořit. Když se mi narodil syn, začal jsem přemýšlet o tom, jak bych mohl pomáhat a být prospěšný. Hodně věcí přehodnocuji a jsem zvědav, jak to bude dál.
Eliška: Jsem vděčná, že můžu dělat a vyvíjet se v něčem, co miluji. Tedy rozhodně je to život, jaký chci a jaký ráda žiju.


Eliška (*1994) a Dalibor (*1992) Mrázovi jsou sourozenecké duo z Ostravy. Oba se v poměrně mladém věku prosadili na poli hudby. Eliška, vystupující pod uměleckým pseudonymem Elis Mraz, se účastnila talentové soutěže Hlas Česko Slovenska a v roce 2013 vydala své debutové album Shubidu. Dalibor se již ve svých osmadvaceti letech může pochlubit jak virtuózní instrumentální schopností na bicí, tak i umem skládat, či svou pedagogickou činností. Jejich rodiče jsou oba také umělci – maminka Elen Mrázová je filmová animátorka, tatínek Vladimír Mráz filmový a televizní režisér i producent. Zatímco Eliška žije převážně v Praze, Dalibor se s nedávno založenou rodinou vrátil zpět do Ostravy, konkrétně do Poruby.