Středeční sníh či déšť střídá čtvrteční sluníčko a s ním v zádech poprvé (a naposledy) přijíždí domů do Moravskoslezského kraje v rámci své Srdcebeat Club Tour zřejmě nejpopulárnější hudební „grupa" v republice.

Je čtvrtek 17. března, vzdaluji se svému rodnému Bohumínu a celý natěšený sedím ve vlaku směr Frýdek-Místek. Cíl? Místní hala Polárka, kde má večer vystoupení kapela Kryštof.

Sorta hudebníků okolo Richarda Krajča má během příštích hodin dostat přes pět tisíc lidí do varu, dát jim zážitek, který jim v paměti zůstane hodně dlouho, a ukázat, že Polárka nezáří jen na nebi.

Lehké napětí ve mně přece jen je, jelikož jsem v právě nové multifunkční aréně ještě nebyl. „Najdu to?," říkám si během cesty, byť v paměti mám zaevidováno, že je to kousek od nádraží. A také tak jest. Před budovou sice nenahrává nic tomu, že by v blízkosti měla být hala pro tisíce lidí, ale po pár krocích je jasno.

Je půl šesté, do otevření arény, natož koncertu, zbývá kupa času. „Pojď, jdeme se najíst," přichází na spásný nápad jeden z členů mladého páru stojícího vedle mě. Že jsem měl podobný krok učinit i já, se k vlastní smůle dozvím až za pár desítek minut. Nicméně signály zevnitř (zatím) nevnímám a přidávám se k mnohohlavému davu čekajícímu na otevření vchodů. K tomu pořadatelé svolili už čtvrthodinky před oficiálně stanoveným časem (18 hodin).

Poprvé tak vstupuji do arény největšího favorita druhé hokejové ligy s vědomím, že do 22. hodiny bude i mým domovem.

Plní se postupně, pomalu, ale když padne sedmá večerní, sedaček na tribunách ani prostoru na ploše moc volného není. „Nic naplat, je vyprodáno," přemýšlím, přičemž se ozve starý známý pocit. Mám hlad. Snažím se ho ukojit tím, co lze v hale najít, tedy brambůrky a tyčinkami, ale nepříliš úspěšně. Na to ale už ohledy neberu, na podium přichází předskokani, ostravská skupina EzyWay.

„Ve své tvorbě se zaměřuje na pop se silnou inspirací funky, gospelu a R&B," píše se mimo jiné na jejím webu. Nejsem žádný odborník, abych soudil, a tudíž se nechám překvapit. Kapela chvíli bojuje s tím, aby lidi rozhýbala, ale po několika chytlavých písních se to daří.

„Vždy nám to rychle uteče a také se potvrdilo, že kde Kryštofáci hrají, mají skvělé publikum," chválí frontman Ezy atmosféru během pětačtyřiceti minut, po které má pódium on a jeho sedm souputníků pro sebe.

„Povedené," hodnotím si v klidu, ale zároveň se těším na ty, pro které jsem tady nejen já primárně. A nutno říct, že si kluci dávají načas. Pět minut, deset, patnáct… Několikrát to na tribunách, které po podzimní halové tour čekají Richarda Krajča právě z těchto prostor, zahučí, ale nic. Marně, nikde není. Sám koukám vlevo, vpravo, žádný náznak toho, kde to začne. Ozývá se pískot, bučení, je cítit nervozita a netrpělivost. Až po dvaceti minutách vychází na pódium za ohromného rachotu s prvními tóny kytarista Evžen Hofmann, kterého poté následuje zbytek kapely, načež vzápětí celá hala zpozoruje v jednom z pěti východů ve druhém patře tribun i tu poslední persónu.

„Dobrý večer Frýdku-Místku, všechny zdravím, ale teď se musím vydat a prodrat touto Cestou ke klukům," říká Richard Krajčo na úvod, načež pokračuje Každé ráno, Tak pojď hledat břeh… „Zjišťoval jsem, kdy jsme ve Frýdku-Místku hráli poprvé a bylo to v roce 1999 ve Stounu. Tehdy jsme si sami lepili plakáty a přišlo vás asi čtyřicet dva," vypráví Krajčo.

„O sedmnáct let později je to zajímavější. Také jsme si lepili plakáty sami, ale je vás tady pět tisíc čtyřicet dva," dodává za burácení tribun, přičemž na tuto dobu vzpomene „vykopávkou" Nasavač, na kterou navazují další songy. Postupně zaznívají všechny hity z poslední desky Srdcebeat a pochopitelně nechybí ani ty starší (Atentát, Obchodník s deštěm, Ženy apod.). Skvělou atmosféru všemu dělá i tradiční záplava konfet, jsme u vytržení.

„Jsem na Kryštofech už poněkolikáté, vždy je to skvělé a platí to i teď," přiblíží paní Andrea ve chvilce pauzy. Doslova do kolen nás dostává vtipně pojatý imaginární milostný příběh „Ríší a Jariny", který Krajčo vypráví uprostřed haly pouze na svou kytaru pomocí písně Křídla z mýdla, i nápaditě vsunutými úryvky z hitů Stanislava Hložka, Karla Gotta či kapel Lucie, Butty, Nightwork a dalších.

„To bylo super, jako celý koncert, hlavně v prostorech nové arény," uznává rozesmátý Michal s přítelkyní Kamilou, kteří na podzim ve velkých halách chyběli. „Proto jsme rádi, že můžeme zde být. Z části je to podzimem inspirované, zároveň také originální," dodává Michal. Krajčo a spol. nakonec dvakrát ze scény odcházejí, vzápětí se však vrací.

„Mohli jste si vybrat: ještě jedna písnička nebo autogramiáda. Takhle jste se okradli o alespoň čtyři společné hodiny při rozdávání podpisů," směje se Krajčo krátce předtím, než zazní zřejmě nejúspěšnější song alba Ty a já. Ten stejně jako celý koncert nemá chybu, a tak následuje opravdu poslední rozloučení. A je konec. Přece jen druhý den pokračuje turné ve Zlíně a pak ještě dalšími deseti koncerty.

Mně nezbývá, než nastartovat nohy a během deseti minut se dostat zase na nádraží, abych nemusel ve Frýdku nocovat. Stihl jsem to, naštěstí. Každopádně Kryštof frýdecko-místeckou Polárku dokonale rozzářil. Být aspoň na ty dvě hodiny na obloze, svítí možná viditelněji, než její slavnější jmenovkyně v Malém voze. Třeba.