Mnohé jeho texty již dávno zlidověly a staly se tak pevnou součástí zlatého fondu původní české folkové písničky. Řada z nich však přesahuje tento žánr a neodmyslitelně patří k nedílné součásti toho nejlepšího, co v naší původní hudbě vůbec vzniklo. Pavel Dobeš dokázal ve svých textech neuvěřitelným způsobem zpopularizovat ostravštinu a přiblížit její půvab širokému publiku. Navíc v době, kdy promluvit veřejně ostravským nářečím bylo považováno za společenskou sebevraždu či znak buranství.

Mezi Dobešovy nejznámější texty patří Jarmila, Zum, zum, Něco o lásce, Pražce nebo Zpátky do trenek. Jedinečným způsobem v textech popsal nejrůznější rázovité postavičky a jejich obyčejné životní příběhy. Umí psát i o zdánlivě všedních a obyčejných věcech, ve kterých by jen málokdo hledal nějaký větší přesah a hlubší souvislosti. O tom vypovídají názvy jeho textů jako například Krtci, Hrušky, Kominík, Vichřice, Epitaf nebo Na pranýři.

Pavel Dobeš měl a stále má dar trefně popisovat způsob myšlení a povahy lidí v různých situacích. Inspirací mu v mnohém bylo jeho pracovní prostředí, když asi deset let pracoval na Ostravsku v hutích. Jeho pozorovací schopnost a textařský talent postupně uplatnil takovým způsobem, že se dokázal prosadit mezi naše novodobé folkové velikány. A už před rokem 1989 se dokázal živit koncertováním. Zařadil se po bok takových osobností, jako v té době již byli Wabi Daňek, Jaromír Nohavica, Karel Plíhal, Ivo Jahelka a další výrazné postavy z generačně velmi silné skupiny písničkářů. Každý z nich přitom zůstal ve výrazových prostředcích a interpretaci svůj, a tedy originální a dobře rozeznatelný od ostatních.

Například Jaromír Novavica a právě Pavel Dobeš, oba pocházející z Ostravska, oba užívající nářečí v textech a přece od sebe velmi dobře rozeznatelní. Každý z nich je jiný, originální a především s obrovskou schopností zaujmout široké publikum. Všichni jmenovaní a mnozí další využili společenských poměrů zejména v osmdesátých letech k více či méně kritickým výpovědím o tehdejší době a životě lidí v ní. Ve vhodných výrazových prostředích, především jinotajích, trefně popisovali nešvary doby.

Od byrokracie a myšlenkové omezenosti lidí držících ve svých rukou moc až po cenzuru nebo ekologické problémy. Doménou Pavla Dobeše byl trefný popis lidí různých povah a způsobu myšlení a chování ve specifických životních situacích. Také střídání radostných a vážných témat. Obojí dokonale zvládl. Člověk v jeho textech většinou našel i kus sebe samého ať už v kladném či záporném zobrazení.

Pavel Dobeš začínal v šedesátých letech s bigbítem, později se dostal k folku, vystupoval se skupinou Minimum, v roce poprvé 1983 vystoupil na Folkovém kolotoči, kterým postupně odstartoval svoji velmi úspěšnou sólovou kariéru. Koncem roku 1985 byl donucen příslušnými orgány opustit Ostravu, kde jeho další přítomnost byla v té době nežádoucí. Jeho novým domovem se stal Hradec Králové, kde žije stále. Od roku 1988 postupně vydal 12 alb.

Velmi zajímavá je jeho výpověď o koncertování před rokem 1989 z loni vydané knihy Vladimíra Vlasáka Folkaři: „Pokud člověk nebral honorář, tak měl právo vystoupit kdekoli, záleželo jen na pořadateli a jeho odvaze obhájit společenský význam akce. Tímto tvrzením bych chtěl zrušit jeden mýtus o zákazu hraní. Nic takového neexistovalo! Nebylo to ani prakticky ani teoreticky možné. Mohl jsem vystupovat kdekoli, kam mě pozvali, ale své příjmy jsem musel prokazovat zaměstnáním. Nejlépe dělnickým, protože dělník nemůže být nepřítelem dělnické třídy. Tenkrát se člověk nemohl pohybovat bez zaměstnání, každý musel mít razítko zaměstnavatele.“


MIROSLAV POŘÍZEK