„Maloval jsem už jako malý synek. Pamatuji si, měl jsem tak 3 až 5 let, táta čerstvě omítl chalupu a já jsem vzal jakési barevné kamínky a celou chalupu jsem pomaloval. Táta z toho byl nešťastný, ale nechal to tak. Tenkrát poprvé prohlásil: Z toho synka cosi bude!“ usmíval se starým vzpomínkám malíř Jan Satina. Pak ho ale malování přestalo bavit, raději „lítal po lese a hrál si s lukem na lovce mamutů“. „Když jsem měl asi 10 let, taťka umřel. Bylo to moc smutné, umřel v době, kdy jsem ho nejvíc potřeboval. Jak jsem byl smutný, pozoroval jsem tak ptáčky na krmítku za oknem a namaloval jsem je. Mamce se to tehdy strašně líbilo. A tak jsem začal zase malovat. Maloval jsem, co jsem viděl – sedláky s koňmi a s pluhem, přírodu, lidi,“ pověděl Jan Satina.

Pak si ale kolem 14 či 15 let začal všímat děvčat. „Začal jsem chodit za galankami. Chtěl jsem na ně udělat dojem, a tak jsem se strašně chtěl na něco naučit hrát. Tak mi stryk kupil moji první kytaru, byl to takzvaný droťok za 120 korun z ostravského ASA,“ usmíval se. „Začal jsem trampovat a také jsem hrál na různých vystoupeních pro rekreanty a první kytara už mi nestačila, tak jsem si koupil Gibsonku za 800 korun a ještě později Španělku za 1200 a pak další, už za 2,5 tisíce. V té době to ale byly veliké částky. Tak jsem se naštval, že přece nebudu vyhazovat tolik peněz za kytary, a další kytaru jsem si už vyrobil sám. Trvalo mi to asi dva roky a musel jsem k tomu nastudovat spoustu materiálů, ale podařilo se a hrála výborně. Už i tahle kytara je ale opotřebovaná, a tak si teď zrovna stavím novou,“ prozradil Jan Satina. Přes kytaru tak vlastně poprvé přičichl k řezbařině. „V 95. roce jsem požádal synovce, jestli by mi nevěnoval výborná anglická dlátka po svém otci Aloisi Mičulkovi z Palkovic, který byl řezbářem. Dlátka jsem dostal a vyřezávám s nimi dodnes,“ pověděl lidový umělec.

„Po období, kdy jsem se věnoval spíše jiným věcem, mě pak v 60. letech k malování vrátila moje žena. Poznal jsem ji, když mi bylo 21 let. Měl jsem tenkrát vystoupení s kytarou pro nějakou mládežnickou rekreaci na hotelu Pokrok. Seděl jsem v chodbičce a najednou chodbou přicházela nádherná holka s nejkrásnějšíma nohama, jaké jsem kdy viděl. Kamarádům jsem tenkrát řekl, že ta do roka bude moje,“ zavzpomínal Jan Satina. Krásnou Helenku Pokornou z České Lípy ale nejprve podrobil „zatěžkávací zkoušce“. „Vodil jsem ji po okolních beskydských kopcích, potahal jsem ji po maliní a po kamenech. Všude šla za mnou a nikdy nebrblala. Řekl jsem si, že když toto vydržela, tak už se mnou vydrží všechno až do konce života,“ usmíval se Jan Satina. „Žijeme spolu hezky už 44 let a stále svoji robečku zlatou miluju jako zamlada,“ dodal. „V 66. roce mi ale koupila olejové barvy a řekla: Janíčku, umíš malovat, zkus to. A od té doby maluji,“ pověděl.

Jeho prvním učitelem byl pan řídící ostravické základní školy a zároveň akademický malíř Leopold Parma. „Když jsem byl žákem, neměl jsem ho rád, protože byl strašně přísný. Pak jsem ho ale poprosil, jestli by bych za ním mohl přijít kvůli malování. Už jsem byl dospělý, ale on mi i tak řekl: Přijď, Janíčku, přijď – jako kdysi ve škole. Chodíval jsem za ním, ale potom umřel, tak jsem se musel učit malovat sám. Chodil jsem po výstavách a slavných galeriích, něco jsem okoukal, nějak jsem si to v hlavě zesumíroval a to, co jsem vypozoroval, jsem se snažil uplatnit při malování,“ prozradil malíř. „Mým prvním publikem byly moje děcka a Helenka. Byli kritičtí, nad každou chybou jsem se ale vždycky zamyslel a snažil se ji vypilovat,“ pověděl. Dnes je Jan Satina mezi lidovými umělci skutečným pojmem. Z jeho dílny už vyšlo kolem stovky dřevořezeb a nepočítaně kouzelných obrazů, které těší lidi nejen v Česku, ale i po celém světě.