Letos jste tedy sesbíral nejvíc nominací ze všech nominovaných. S jakými pocity jste si tuto informaci vyslechl a s jakými očekáváními do „souboje“ jdete?

Vyslechl jsem vše nadšeně, neboť mi podobné pozornosti dělají upřímnou radost. Očekávat znamená podlehnout iluzi. A já se pouze střízlivě těším.

Desku Racek jste natočil s kytaristou Jiřím Kučerovským u vás doma. Firma vám dala plnou důvěru a nechala vás písně udělat podle sebe. Tento fakt sehrál na skvělém výsledku zásadní roli. Hodláte proto v této nahrávací metodě pokračovat?

Děkuji za celou kapelu. Nutno ještě vyzdvihnout Tomáše „Tomína“ Novotného, který s námi trpělivě snášel celé období a s umem sobě vlastním snímal, co mohl, a především Báru Falgeovou, naši manažerku, bez které by nebylo nic! Včetně Racka samotného, poněvadž Jiří a já jsme cokoli, jen ne praktického života a jeho následné organizace schopní lidé. Shodli jsme se, že jsme doposud jen pootevřeli možná vrátka, a že tedy ona „metodika“ dosud není vyčerpána.

Řekl jste, že Racek je cestou k cestě, kterou byste se rádi ubírali. Můžete ji tedy popsat? Její další kroky po ní?

Je to částečně řečeno v odpovědi výše. Chce to jen posbírat více odvahy.

Komu byste Anděla přál – jinými slovy, kterého ze svých kolegů obdivujete za jeho práci?

K Vánocům jsem od mámy dostal Baromantiku Lenky Dusilové, mezi svátky a Silvestrem jsem se střetl s Patrikem Karpentským, což je můj krajan a producent oné desky. Snažil jsem se mu, leč ovíněn, vysvětlit, že ta deska je famózní, ale nevím, jakou váhu tomu – vzhledem k mému stavu – přikládal. Proto doufám, že tím, že naprosto střízliv poskytuji své vyjádření tisku, to včil vezme vážně, neboť prohlašuji, že ona deska je dle mého soudu deskou roku!