Dlouholetý předseda havířovského fotoklubu, v 70. letech nejpočetnějšího v republice, žil v nedalekém Šenově. Pohřeb se koná ve čtvrtek 24. října ve 14 hodin v ostravském krematoriu.

Zde je nekrolog Válkova přítele, malíře a výtvarníka Pavla Hlavatého:

55 let s fotografem Antonínem Válkem (1942 - 2019)

Bylo nám… báječných let. Kolem nás rozvinutý socialismus, vyšperkovaný socialistickým realismem. Asi netušil, a my už vůbec ne, že jednoho dne zakopne a sám od sebe se zhroutí. Kolem dokola vyrůstalo nové, maltou vonící město, vybudované na bývalých loukách a polnostech obcí Bludovice a Šumbark – mladé město Havířov.

Otevřené ateliéry spojily oba břehy Olše
Otevřené ateliéry spojily oba břehy Olše

Vedle již usedlých mistrů Kapce, Berky, Tůmy, Prokopa, Karpaly, Ciencialy, Koláře, Babíčka, Fajkuse, dočasně i manželů Gabánkových i Tkaczyka jsme dostali šanci i my mladší: Domiter, Foltera, Kaloč, Moldřík, Vlčinský a samozřejmě i Antonín Válek, řečený Čočkin.

Na dveře československé historie zaťukalo euforické jaro 1968, s přibližnou délkou jednoho roku.

A my všichni, i Toník Válek, jsme se stali součástí víry o vidině svobody, o níž toho mnozí moc nevěděli, protože status quo považovali za stav svobodný a nesvobodnými se necítili.

Za naši odletovou runway lze považovat, v té době netradiční, Snack bar - řečený “Šlimok” v komplexu restaurace a hotelu AZ, naproti Kulturnímu domu Petra Bezruče. Zde jsme se mezi 18. a 22. hodinou denně scházeli a probírali kulturu ve všech aspektech. Beatles byli na vrcholu, v „Bezruči“ zpívala Marta Kubišová, Válek tam měl první výstavy. Říčka Lučina se líně ploužila svými meandry.

Rodila se osobnost

Asi od roku 1965 zaznamenává Havířov mezi umělci novou osobu, která má všechny potřebné znaky, stát se později osobností, a to díky své pracovitosti, cílevědomosti, technologické zručnosti a hlavně viditelnosti skrze srdce - což zaručuje delší dohled, než nám umožňují oči.

V kostele v Horní Suché vandalové rozbili už tři vitrážová okna.
(Zřejmě) vandalové ničí okna kostela v Horní Suché

V Případě Antonína Válka schopnost předávat divákovi umělecký snímek, duchaplný obsahem a přitom hluboce artistní, povznášející a potěšující. Tedy bez zbytečné provokace, kdy se tvorba stává provokací a nikoliv uměním. Do Havířova doběhl patrně na běžkách, které jej provázely při získávání prvních míst předbiatlonového sportu.

Brežněvův hněv a strach z “epidemie jara” k nám 21. srpna 1968 posílá půlmilionovou armádu vojáků pěti států Varšavské smlouvy rozhodnutých udělat v ČSSR pořádek normovaný Kremlem a to jakýmkoli způsobem. Válek fotografuje, zběsile snímkuje okupanty. Jeho aparát zaznamenává i dění v Ostravě, hlavně náměstí před Novou radnicí, prošpikované tanky a obrněnci. Zvláštní dny, zvláštní tanky a zvláštní fotografie…. Čas běží.

Legendární snímek

Přichází leden 1969 a vzplane „pochodeň číslo 1“ – upálí se Jan Palach. Ano, na největším evropském náměstí hoří tělo i studentská duše krásného mladého člověka.

Rozloučení se zářivou bytostí Jana Palacha se koná v mrazivých lednových dnech roku 1969. Za zády s tisícovkami vojáků a vojenské techniky je důstojné, emotivně silné a věrohodné. Válek jede fotografovat Palachovu Prahu a vrací se s mnoha exponovanými filmy. Ale jen jeden snímek později obletí svět:” Má název „Sám proti davu”. V Japonsku získává cenu.

Útěk v řetězech 2019. Start byl v polském Těšíně, cíl v centru Havířova.
OBRAZEM: Útěk v řetězech s pestrým programem

Na obloze je temný mrak normalizace. Tonda dělá sérii snímků, které zrovna nemám rád. Jsou datovány 17. březnem 1971. Stojím před branou ostravské věznice, zachumlán do nejistoty. Ještě poslední snímeček, chytíme se kolem krku….a cvak….stávám se odsouzeným 9587, trest za výstavu PROTESTKRESBY 68.

Toník posílá divákovi další fotografie, dokumentaristické cykly o lidech, městech. Sbírá ceny na soutěžích. Černobílá fotografie vstupuje v diácích do barvy. Nádhera! V Havířově existuje největší sdružení fotografů 70. let v tehdejším Československu. Předsedou je Antonín Válek.

Příchod nové doby

Přichází rok 1989 s listopadovým přerodem, pojmenovaným prezidentem Havlem jako Sametová revoluce… Ale, revoluce, i když sametová, bez jediné obyčejné facky nemůže být revolucí.

Vánoce se blíží a v Karviné již začali také s instalací vánoční výzdoby města.
Doba adventu se blíží, Karviná už vánočně zdobí město

Spíše sametovým přechodem. Kryl v Praze říká: „Už neryjeme držkou v zemi”, ale zůstává nadosmrti jen a jen rozpačitý.

Začínají osiřovat havířovské ateliéry, protože procházejí “deatelierizací”, čili začínají sloužit jinému účelu. Ty nejlepší ateliéry, naše, z bloku 45 osiří rovněž. Zůstáváme tam dva, Válek a Hlavatý. Letitý soudní spor jsme prohráli.

Válkovi se několikrát stěhují, nakonec končí v synově domě v Šenově. Fotograf se stává také stavebníkem a šenovský domeček se v průběhu let proměňuje v noblesní rodinné sídlo. Podle Le Corbusiera je dům strojem na bydlení.

Dům v Šenově je však i kulturním zázemím, místem báječných polévek, rybích specialit, houbových snů. Pro mne také útočiště pro spaní v době mých kontinuálních návštěv Havířova po nuceném vystěhování z ateliéru.

Muži odcházejí ve stoje

Tonda se nám i sobě jevil jako nesmrtelný workoholik, uprostřed fyzické a duchovní přetíženosti, neslučitelné s překotně pádícím věkem. Stále potřebuje být obklopen lidmi, kamarády, přáteli a oni potřebují jeho. K mnoha významným domácím a zahraničním ocenění se stává nositelem nejvyšší „známky kvality”. V roce 2016 získává prestižní titul Fotograf AFIAP, kterou uděluje Mezinárodní federace umělecké fotografie.

Osm dnů před definitivním “havlovským odcházením”, kdy jej pronásledují zvětšující se nevolnosti, odmítá odvoz do nemocnice. Jako chlap k tomu potřebuje nejdříve ztratit vědomí, aby se nechal odvést. Muži přeci umírají se vztyčenou hlavou.

A takový Tonda byl. Hrdý a nezdolný jako skála. Definitivně odchází 17. října 2019.

Pavel Hlavatý, přítel, malíř a grafik