Kliknutím zvětšítePřijala jsi roli v Ostravské produkci, ale otázka směřuje na dobu, kdy jsi hrála Bouři. A to s Janem Třískou, Martinem Hubou, Dušanem Jamrichem, Emilem Horváthem, kdy poslední tři jmenovaní alternovali v roli Prospera. Jak na tehdejší zájezd do Ostravy vzpomínáš?
Upřímně, celé ty zájezdy s Bouří byly takové bouřlivé. Byli jsme ještě mladí. Tehdy jsem teprve chodila se svým součastným manželem, ten za mnou přijel do Ostravy a s jedním mým kolegou se vesele pobavili (zřejmě narážka na konzumaci alkoholu – pozn. autora), jak byl někde roztomile ztracen na Černé louce. Pak už přišel začátek mého nebouřlivého života. Vzpomínám si, že se představení hrála na nádvoří Slezkoostravského hradu, který na mě příjemně zapůsobil, protože do té doby jsem interiér ani nádvoří hradu neznala. Kdykoli i tenkrát jsem zjistila, že hraju-li v Ostravě, jsem nervóznější než jinde, protože mi na tom nějak více záleží. Je to takové zodpovědnější, když mám tady spoustu příbuzných.
Premiéra představení Bouře v Ostravě:
To, že jsi přijala roli v ostravském nastudování Snu noci svatojánské, pomohl fakt, že zde máš část rodiny a že Ostrava je tvé rodné město?
Je to pro mě šance se do Ostravy na malou chvíli vrátit. Dlouho tu nejsem, i maminka se přestěhovala do Prahy, takže těch příležitostí jezdit sem už moc nemám. Když přijedu, tak jedeme na chalupu do Beskyd. Také jsem doufala, že si najdu čas na známé, které v Ostravě mám a dlouho jsem je neviděla. Takže další příležitost pozvat je na představení. Musím se přiznat, že chodím těmi ulicemi a brečím. Zkrátka chodím a dojímám se. Vzpomínám na pohled na Ostravu dětskýma očima. Dnes mám pocit, že to centrum je takové malinké. Navíc jsem loni přečetla od Karin Lednické Šikmý kostel, tak se dívám na Ostravu i touhle optikou. Jsou to dva pohledy, takže chodím a divím se, co se změnilo a co se nezměnilo.
Ty jsi v osmnácti odešla na DAMU, ale předtím jsi chodila do soukromého hereckého studia Mileny Asmanové, z čehož vyplývaly i drobné roličky, stafáže na ostravském jevišti.
Když jsem šla vyzvednout klíče od bytu, kde jsem v Divadle Jiřího Myrona ubytovaná, a viděla ty lavičky, na kterých jsme sedávali při představení Romance pro Křídlovku, zase mi vykanula slza. To mi bylo patnáct. Tehdy to byl důvod, že se můj život propojil s centrem Ostravy, já jinak vyrůstala v Porubě. Asi nejpeprnější zážitek bylo hostování v představení, které bylo napůl balet a napůl opera s názvem Mozart a Salieri. My studenti jsme v první části hráli opilou, veselou, bujarou barokní společnost. Dostala jsem šílenou paruku, brutální korzet a celý obličej jsem měla natřený bílým make-upem. Rodiče, když se přišli podívat, mě vůbec nepoznali. Ještě byla sranda, že jsme tam tancovali přímo s Igorem Vejsadou a ten nám během tance říkal „ tady ruku nahoru a točka“. Jedna má spolužačka přitom spadla do orchestřiště a zlomila si klíční kost. To jsou mé rané vzpomínky na ostravské divadlo. Je super, že se teď mohu setkat s lidmi z toho hereckého ostravského světa a taky s lidmi z Hereckého studia Mileny Asmanové. Třeba se Zbyškem Kalinou, který zkouší ve Snu, byť jsme byli spolu v Praze v jednom divadle ( Městská divadla pražská ABC ), ale také s Ivošem Martákem (Divadlo Loutek Ostrava), který bude hrát jednoho z řemeslníků.
Velkou část kariéry jsi věnovala seriálům. V jednom rozhovoru pro Deník, asi před dvěma lety, jsi řekla, že máš tak nějak hlad po divadle. A v současné době byl ten hlad zažehnán?
To byl důvod mého odchodu ze seriálu Specialisté, protože v průběhu dlouhého natáčení měla postupně derniéru všechna představení, ve kterých jsem hrála. Mám pocit, že divadlo je pro herce důležité, tedy pro mě je divadlo určitě důležité. Hlavně neztratit s divadlem kontakt. Je to úplně jiná disciplína než práce před kamerou. Nazkoušela jsem tři nová představení, takže už jsem divadlem, dá se říci, naplněná.
Ty ses ale nevrátila do angažmá do městských divadel pražských…
Po mateřské jsem odešla na volnou nohu.
Je to náročné jezdit s takzvanými zájezdovými představeními?
Nemám toho zase tak moc. Naopak mě na zájezdech baví, jak jsou reakce publika v různých městech tu a tam odlišné. Hlavně rozdíl mezi pražským publikem a jinde. Když mám čas, tak si ta města před představením ráda projdu. Hlavně hraju s lidmi, kteří jsou v pohodě, takže jsou ty zájezdy fajn.
Když jsem se podíval na výčet tvých rolí, tak jsem tam moc příležitostí potkat se s Shakespearem krom letních slavností nenašel.
Hezký zážitek byl, když jsem dělala Julii pro Český rozhlas, mou maminku tam ztvárnila Libuška Šafránková a Romea dělal Honza Dolanský. S Shakespearem jsem se potkala na škole, to jsme dělali Macbetha. Potom jsem byla součástí zajímavého představení, kdy jsme hráli úryvky ze Shakespeara a celé to provázel pan Martin Hilský. V obsazení se mnou byli Martin Hoffman, Martin Stránský a Jana Stryková . Byly to zásadní scény z nejznámějších her, plus výběr ze sonetů. Díky tomuto představení mám takový pocit, že jsem si tím Shakespearem docela prošla. Hlavně bylo pro mě úžasné setkání s panem Hilským. Představení probíhalo tak, že my jsme zahráli ukázku a Martin Hilský k tomu něco řekl. Já ho vždy poslouchala, jak mluví k lidem, vždy něco nového zajímavého přidal.
Tak to jsi musela být ráda, že jsi dostala nabídku do představení právě v překladu Martina Hilského?
Ano.
Poprvé se však setkáváš s režisérkou Adélou Laštovkovou Stodolovou, která na rozdíl od klasických činoherních režisérů má zkušenosti i s tanečním divadlem a je také choreografkou. Možná má jiný pohled na herecké situace? Jak se ti s ní pracuje?
Je to pro mě nový zážitek. Já kvituju setkání s novými lidmi. Myslím si, že pro herce je inspirativní poznat jiný přístup. Pracovala jsem hodně s Petrem Svojtkou, to je jeden z mých skalních režisérů. Dělala jsem s ním hodně v Městských divadlech pražských, ale potom i mimo. Mám ho hrozně ráda, moc dobře se mi s ním dělá, ale těšila jsem se na Adélu. Právě na ten jiný přístup, který mě obohatí a přinutí opustit mou konformní zónu. Navíc jsem představení, které Adéla dělala, viděla a líbili se mi.
Při roli Hypolity je tvým hlavním partnerem Tomáš Dastlík. Potkali jste se při nějakém projektu?
Potkali jsme se na castingu do seriálu Ulice. Málem jsme si spolu zahráli, ale nakonec mě nevybrali. Pak se ozvali za rok s nabídkou do jiné role, ale já jsem zrovna skončila se seriálem Specialisté a do dalšího seriálu jsem v tu chvíli nechtěla, protože jsem se chystala právě na projekty divadelní. Takže jsme se s Tomášem potkali až teď. Byť o něm vím, viděla jsem ho na prknech jeho domovského divadla Na Vinohradech. Hrozně mě těší přijít do projektu Shakespearovských slavností v Ostravě také kvůli setkání s Adélou Stodolovou i ostatními, se kterými jsem ještě neměla příležitost se setkat. Jsou to všechno velmi sympatičtí a talentovaní lidé a v zázemí je Petr Sýkora, jsi tam ty, s Ondrou Nosálkem se známe velmi dlouho, ale nikdy jsme spolu nedělali. Je skvělé, že se tady nebudu cítit ztracená. Všichni herci z obsazení Snu noci svatojánské máme s Ostravou něco společného.
Ptal se Vladimír Polák
33
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
