Největší odměnou je, když má fotka někomu udělá radost, hlásí Petr Widenka

Svou lásku k focení objevil Petr už na vojně. „Seznámil jsem se s prací v temné komoře a focení se mi zalíbilo. Po vojně jsem pak ve focení pokračoval, začalo to rodinnými oslavami a poté se přidaly třeba i fotbalové zápasy,“ vypráví sympatický devětapadesátník. Zlomovým se ukázal být rok 1985. „To se mi dostala do rukou fotopuška Zenit s třístovkovým sklem a já jel fotit fotbalový halový turnaj do Vítkovic, kde hrála Sparta, Baník a další ligová mužstva. Tehdy jsem si uvědomil, že by sportovní fotografie mohly být mou parketou,“ pátrá Petr Widenka v paměti. „No a potom nastala éra digitální, díky čemuž mě to celé pohltilo ještě víc,“ usměje se ještě.

Gotický klenot Opavy září novotou! Podívejte se, jak vypadá konkatedrála uvnitř

Celé snažení pak vrcholí v posledních deseti letech, během nichž se Petr stal neodmyslitelným článkem Deníku. „Dříve jsem fotil různé fotbalové zápasy z nižších soutěží pro kamarády. Občas nějaká fotka vypadala slušně, tak jsme je z hecu posílali do galerie Deníku. Nakonec šéfredaktor Roman Brhel usoudil, že by se naše spolupráce měla legalizovat a dneska už pro Deník fotím nějakých jedenáct let,“ vypočítává. Za tu dobu už se účastnil mnoha zajímavých akcí.

„Každá akce má něco. Ze sportu mi ale vyčnívá MS ve florbale žen, postup SFC do ligy nebo Liga mistrů v basketbalu. Z nesportovních oblastí je to třeba návštěva knížete z Lichtenštejna Hanse Adama II. v kostele svatého Václava. Pak tam jsou módní přehlídky, autogramiády, různé akce v OC Breda nebo třeba i volby. Je jedno, co fotím, největší odměnou je, když má fotka někomu udělá radost.“

OBRAZEM: Čtenáři Deníku opět v akci. Krásné fotky z Opavska vás zaujmou

Které sporty vlastně „pan Wid“, jak se mu v redakci přezdívá, fotí nejraději? „Určitě fotbal. Sám jsem ho hrával, takže některé situace dokážu předvídat, což je velká výhoda, samozřejmě je k tomu ale potřeba být na správném místě a mít i trochu štěstí. Často fotím i basket, další sporty jako je hokej, volejbal a další už pak spíše příležitostně. Opomenout ale nemůžu spolupráci s CSS Hrabyně, kde každý rok fotím sportovní hry tělesně postižených,“ pokračuje v povídání.

Důležitým faktorem každé fotky je místo, na kterém snímek vzniká. I sportovní fotografové mají v tomto směru samozřejmě oblíbené stánky. „Jednoznačně se mi fotí nejlépe v Opavě na fotbale, krásný je jak stadion, tak prostředí. A to jezdím po všech moravských a slezských stadionech, takže to můžu porovnat,“ hlásí devětapadesátiletý fotograf, který už zažil i vtipné momenty.

Byli jsme ve hře pouze třiadvacet minut, smutnil Alois Skácel

„Byla to nějaká reprezentační kvalifikace a já dostal na poslední chvíli pokyn vyfotit hráče, který se jak na potvoru zrovna pohyboval na druhém konci hřiště. No a dopadlo to tak, že mě delegát z UEFY vyváděl z prostoru, kde se vůbec nesmí, a nechápal, že jsem dostal nějaký povel. Kolegové se tehdy hodně smáli,“ usmívá se Petr Widenka, v osobním životě také milovník dobré zábavy. „Rád stále fotím fotbálky po okolí, mám v této oblasti spoustu kamarádů, takže je to pro mě takový relax. Už se těším, až bude svět zase v pořádku. Člověk něco nafotí, pokecá a dá si klobásku a pivko,“ uzavřela příjemné povídání dlouholetá opora Deníku.