Dneska už si Helena Szymeczková užívá zaslouženého důchodu, ale dodnes si dobře vybavuje dobu, kdy začínala jako knihovnice. A sice v roce 1960, kdy bylo všechno jiné než dnes.

„V té době jsem začínala jako dobrovolný knihovník. Půjčovala jsem knihy dvakrát týdně. A už tenkrát jsem milovala práci s lidmi. Knihovna měla prostory vedle kina v Bystřici. Byla to velká studená místnost. Často tam chodili studenti z průmyslovku, přišli se kupříkladu podělit o radost, že uspěli u zkoušky. Vedle se zase učila hudebka, takže pan učitel vždycky přišel na kafe, když měl chvilku volna. Tenkrát mi bylo osmnáct let, byla to moc krásná doba,“ zavzpomínala Helena Szymeczková, která pak v roce 1969 nastoupila po mateřské dovolené na hlavní pracovní poměr jako knihovnice.

Stříhání ovcí v Nýdku.
Nýdek pod Beskydy láka nejen na tradice a krásnou přírodu. Jak se tu žije?

„To už se půjčovaly knihy každý den. Byli jsme střediskovou knihovnou, takže jsme měli pod sebou knihovny Košařiska, Milíkov, Karpentnou a Hrádek. Dodávali jsme jim knihy, balili je, jezdili jsme tam pomáhat. Vzhledem k tomu, že tyto knihovny půjčovaly jen jednou týdně, bývala tam zima. Panovaly tam tvrdší podmínky. Později se začaly zpracovávat veškeré fondy, což zabralo spoustu času,“ upozornila Szymeczková.

Ta pak v 70. letech zažila hned několik stěhování. „Když jsme byli v domečku v Bystřici, tak jsme měli sklad na faře. Úsměvné bylo, že v těchto prostorách tenkrát byly i knihy o Marxismu a Leninismu, které potřebovali studenti. Nejčastěji jsme tam chodili právě studentům pro politickou literaturu. Předposlední velké stěhování bylo na Obecní úřad v Bystřici. Potom jsem už nastoupila starobní důchod. Dneska je v Bystřici nová, krásná knihovna s nádhernými prostory, které ji patřičně reprezentují,“ popsala Szymeczková.

Bývalá knihovnice hodně ráda vzpomíná na to, když jednou týdně jezdila do Nýdku, kde se půjčovaly knihy vždycky ve čtvrtek českým čtenářům a v pátek pak polským.

„Bylo to tady takto zavedeno. V Bystřici něco takového neexistovalo. V 90. letech pak hrozilo, že zdejší knihovna zanikne. Naštěstí nové vedení obce mi šlo na ruku. Hlavně pan místostarosta. Jezdily mi tu pomáhat metodičky z Třince. Jezdily po celém kraji. Ohromně si cením podpory ze strany obce a dodnes mi chybí vtipy pana starosty, se kterým jsem si vždycky rozuměla. Do knihovny v Nýdku jsem jezdila asi čtyřicet let,“ přiblížila.

Evangelický kostel v Bystřici.
Biskup z Bystřice: Vždycky jsem se na každém snažil hledat to dobré

V roce 2005 se pak Helena Szymeczková dočkala ocenění pro Knihovnu roku, které přebírala v pražském Klementinu. „Bylo to hlavně díky tomu, jak dobře byly zpracované fondy, obrovskou roli ale hrála i vstřícnost ke čtenářům a dvojjazyčnost, což v Praze nedokázali pochopit, že jsem zvládala všechno řešit v češtině i polštině. Hlavně pro obec to bylo ohromné ocenění. Lidé tak ví, že si kdokoliv z nich může kdykoliv přijít půjčit jakoukoliv knihu. Na toto ocenění jsme byli náležitě hrdí,“ zdůraznila Szymeczková, která moc ráda vzpomíná i na různé akce, které pod záštitou knihovny pořádala.

„V Avionu v Českém Těšíně jsme měli různé aktivity, přednášky, besedy. Na jedné z nich byl i architekt Vávra s Radovanem Lipusem, který je mimochodem z Bystřice. A Radovan Lipus mě tenkrát poznal po mnoha letech. A říkal, že knihovna ho hodně naučila. Vždycky si ohromně vážil naší práce. Když chodil do školy do 8. třídy, tak nám knihovnicím přinesl kytičku sněženek 8. března k MDŽ. Vzpomněl to na této besedě. Radovan Lipus napsal nádherný článek o tom, že práce knihovníka na vesnici je tak nevděčná, že spousta lidí na vesnici, která pracuje manuálně, nedokáže práci knihovníka ocenit,“ uzavřela Szymeczková.