Když jsem před několika dny ve městě potkala ohnutou babku, která si na zádech nesla celkem slušný hrb, uvědomila jsem si, že jsem žádného hrbáče neviděla už hezkou řádku let. Ještě když jsem byla malá, nebyli hrbatí lidé nijak zvlášť vzácní, po ulicích jich chodila spousta.

Věda však pokročila a dnes už si lékaři s takovýmto onemocněním umějí celkem účinně poradit, a tak hrbáči prostě vymizeli. Nicméně „pajdavých“ lidí s bolavými klouby je pořád dost – ale všeho dočasu. Zdá se, že už i artróza brzy vezme zasvé a na kulhavého člověka se lidé za pár let budou dívat jako na zjevení – podobně, jako dnes vnímají dříve všudypřítomné hrbáče.

Kdyby staré babky kořenářky mohly jednou za století procitnout z věčného spánku a prohlédnout si nové metody léčby, asi by se nestačily divit. Tam, kde kdysi vystačily s bylinkami, obklady a mastičkami, dnes nastupují hypermoderní přístroje a lékařské metody, nad kterými běžný laik jen žasne.

Kdo by ještě před pár lety tvrdil, že lékaři dokáží přimět nemocnou chrupavku, aby sama dorostla a zregenerovala za pomoci krevních destiček odebraných z krve samotného pacienta, asi by se v nejlepším případě setkal se schovívavými úsměvy. Dnes lékaři umějí takovýto zákrok provést dokonce ambulantně. Co k tomu dodat? Snad jen: „Sbohem, artrózo, chybět nám nebudeš.“

ČTĚTE VÍCE ZDE