Vraťme se o sto let zpátky. Železničáři nosili svou uniformu s hrdostí a cítili sounáležitost se státem. Ten odměňoval loajalitu benefity. Režijní jízdné a erární uhlí má stejně dlouhou tradici jako služební byty na nádražích, kde správa železnic udržuje co nejnižší nájemné. Pamatovala na aktivní zaměstnance, penzisty i jejich rodiny. Dnes už jsou levné dotované drážní byty přežitkem. Takže nejvyšší čas je zprivatizovat jako třeba byty na sídlištích. Anebo ne?

Technokracie je systém, kde má rozhodující vliv vrstva inženýrů. Ti hledí víc na budoucnost železnic než na sociální cítění a památky. Železniční inženýři jsou zahledění do vizí vysokorychlostních koridorů. V jejich plánech místo nádražních bytů s muškáty za oknem figuruje parkoviště hned u kolejí. Drážní byty jsou sice dodnes v obstojném stavu, ale darovat je skautům, obcím, nájemníkům nebo šotoušům? Aby se jejich nevypočitatelná esvéjéčka účastnila stavebních řízení, až inženýři začnou realizovat své vize?

Demolice nádražních bytů jsou nevyhnutelné. Aby kvůli tomu nezačali řvát nájemníci, železniční odboráři, památkáři a starostové, bylo nutné v první fázi demolice zamaskovat jako rekonstrukci nádraží. Ještě tu je nepříjemná formalita získat vyjádření obce, že o byty nestojí. Stačí přesvědčit zastupitele, že nikdy nedokážou provozovat obecní byty v ochranném pásmu dráhy, kde je život přísně regulován závaznými právními předpisy.

„To je sice pěkné, že máte v obci málo bytů a ty nádražní by se vám hodily. S vašimi obecními kompetencemi ale nikdy nezajistíte bezpečnost nájemníků a současně provozu dráhy. Umíte zajistit v drážních bytech hygienické limity a chránit nájemníky před hlukem a vibracemi? Neumíte. Tak prosím podpořte náš záměr likvidace bytů demolicí. Stejně až to schválil ministr dopravy a je to rozhodnuté.“
Věděli poslanci parlamentu při schvalování rozpočtu na rekonstrukce nádraží, že financují demolice a likvidaci významné části bytového fondu?