Za vzestupem palkovických žen stojí profesionální vedení trenéra Romana Jakubíka. Dnes v Palkovicích existují dva ženské celky. Jejich A tým hraje ve 2. národní lize, béčko pak v krajském přeboru 2. třídy.

 

S trenérem palkovických žen, Romanem Jakubíkem, jsme si na chvíli popovídali.

 

Kdy jste v Palkovicích začal s trénováním?

 

Bylo to někdy před deseti lety. Pokud si ještě dobře vzpomínám, tak to bylo na oslavě třiceti let zdejšího volejbalu. Tehdy mě oslovila Lenka Ivánková, která už nevěděla kudy kam, jelikož zdejším ženám hrozil zánik. Vypilo se pár piv a já přislíbil, že to vezmu (smích). Bohužel už na prvním tréninku jsem zjistil, že tady nemá vůbec kdo hrát. Dva roky jsem dávat tým herně dohromady, aby hrál důstojnou roli v krajském přeboru. Nakonec i díky elánu a tvrdé práci všech hráček jsme se pomalu a jistě posouvali dopředu.

 

V té době jste byl ale ještě aktivním hráčem. Dalo se vše zvládnout a skloubit dohromady?

 

Jako trenér jsem zjistil, že jestli chceme postoupit do krajského přeboru I. třídy, tak nemohu sedět na dvou židlích. Stále jsem totiž hrál za palkovické muže. V té době jsme znovu postoupili do 2. ligy. Takhle to už dál nešlo a já se rozhodl ukončit kariéru o nějaký ten rok dříve a dát vše do trénování děvčat.

 

To byla celkem oběť, ale zároveň i výzva přestoupit na trenérskou roli. Ušli jste kus cesty s ohromnými výsledky a dnes jste tam, kde jste…

 

Zjistil jsem, že pokud chci holky někam dostat, musím dohnat za rok to, co někteří trénují tři sezony, možná i déle. S postupem času se ukázalo, že Palkovice nemůžou fungovat jen z vlastní líhně, proto jsem se začal dívat i po okolních vesnicích a městech a stahoval hráčky, které chtějí na sobě pracovat. Musím říct, že děvčata v mém týmu na sobě tvrdě pracovaly. Přicházely situace, které trápily mnohé z nás. Jak už to bývá, ne vždy šlo všechno hladce a jsou i věci, na které bych dnes rád zapomněl a co nejdříve je vymazal z paměti. Nicméně kdyby holky nechtěly, tak dnes nejsou tam, kde jsou. Dokázali jsme mnoho, stali jsme se vítězi krajského přeboru 2. třídy, pak vítězi 1. třídy, postoupili jsme do kvalifikace o 2. ligu a v ní pak dosáhli na pěkné šesté místo.

 

Letos jste dokonce první…

 

Je za námi kus práce a letos nás čeká ještě velký boj s Přerovem. Ale už teď můžeme říct, že jsme nejhůře druzí. Momentálně si ale volejbal užívám, protože letos trénuji asi nejlepší tým mé krátké kariéry a jsem na něj moc pyšný. Tyhle holky chtějí sportovat a dávají do toho úplně vše.

 

Jak to vidíte s palkovickou mládeží?

 

Problém vidím v tom, že se už moc lidem nechce na sobě pracovat. Tohle je škoda pro celý volejbal. Bohužel, pokud nezačneme dělat mládež zodpovědněji a pořádně, tak to bude jenom generační záležitost, a když odejde jedna parta, další už není.

 

A co vaše další trenérská budoucnost?

 

Chci, aby mě to bavilo co nejdéle, ale co bude příští rok, nevím. Dokonce uvažuji, že toho nechám. Tuhle otázku si budu klást ale až v létě. Každý rok má žena doufá, že už to nebudu dělat a budu se konečně věnovat rodině, co víc na to říct.

 

(pg)