Již od dětských let působil v LTC Praha a v šestnácti hrál nejvyšší soutěž. Ve dvaceti dosáhl met nejvyšších – olympijské stříbro a titul mistra světa. Dalšího šampionátu se už nedočkal, vinou zrady ve vlastních řadách skončil na příkaz Gottwaldova režimu společně s ostatními spoluhráči v žaláři nejtěžším -jáchymovském lágru.

V tajném zinscenovaném procesu byl odsouzen na 14 let. Ani po omilostnění v roce 1955 jeho životní útrapy neskončily: odstrkování, ponížení, bez uplatnění ve společnosti. Nakonec přišla nabídka z Bratislavy, kde hrál v létech 1958 až 1962. Tam však přišel těžký úraz páteře a konec hráčské kariéry. Jako první Čechoslovák nakonec přijal místo trenéra u zahraniční reprezentace, konkrétně ve Finsku. Také díky němu se dostal finský hokej na světové výsluní.

Tady se mu také dostalo největšího uznání. Jeho jméno je zapsáno pod číslem 184 v Tampere v Síni slávy. Roky 1968 i 1989 prožil v cizině mimo domov. Po revoluci se stal na jedno období poslancem Parlamentu České republiky a zapojil se do mezinárodního hokejového hnutí.

Dodnes je trenérem hokejové drobotiny v Praze 4. Od roku 1990 pracuje v konfederaci politických vězňů. Poslední veterán slavného poválečného týmu se letos dožívá osmdesáti let.

(jk)