Zdravím čtenáře Frýdecko-místeckého a třineckého deníku!
Byla jsem oslovena sportovní redakcí, zda bych se s vámi nepodělila o zážitky z letošní pekingské olympiády. Moc si na to nevěřím, ale snad se nám to společně povede.

V pátek 8. srpna jsme společně s trenérem absolvovali dvanáctihodinový let do japonského Tokia. Během pár minut nás zcela propocené oblečení upozornilo, že v Tokiu panuje velké teplo. Teploměr ukazoval teplotu 35 °C ve stínu a také vlhkost vzduchu byla poněkud větší, než na jakou jsme doma zvyklí. Autobus nás dopravil na univerzitu v Tsukubě. Dalo nám hodně práce po posunu času do večera neusnout, takže jsme volno vyplnili nákupy a prohlídkou zdejšího okolí.

Taky jsme brzy zjistili jsme, že jsou zde výborné tréninkové podmínky. Při večerním výklusu jsem byla hodně překvapená, kolik Japonců všech věkových kategorií aktivně sportuje.

V sobotu 9. srpna jsme po snídani vyrazili na první lehký trénink do univerzitního parku. Možnost trénovat na vyznačených parkových cestách se třemi povrchy (asfalt, tráva a tartan) jsem neviděla nikde jinde na světě. Dopolední i odpolední trénink byl hlavně o tom, aby si tělo zvyklo trénovat v horkém a vlhkém klimatu. A taky v čase, kdy ještě před několika dny bylo tělo zvyklé spíše na odpočinek. Prostě to byl šok.

Příjemnější bylo pak zjištění, že u nás doma drahé a luxusní sushi a ostatní speciality z ryb a dalších mořských potvor, jsou zde nejlevnějším a nejčastějším jídlem. Takže zvykat si za pár týdnu zpět na českou stravu nebude až tak příjemné. Na ulici zde zažívám úsměvné situace, kdy se svými dlouhými blond vlasy a 175 centimetry výšky, přitahuji žádostivé pohledy malých a tmavovlasých Japonců. Kdyby mě napadlo se někdy do Japonska přestěhovat, asi by nebylo těžké se tady někde uhnízdit.

V neděli 10. srpna jsme se probudili do trochu chladnějšího dne. Při tréninku zjišťuji, že ze mě postupně odpadají nepříjemné pocity z cesty a i únava po nelidském čtyřtýdenním tréninku v Alpách je ta tam. Vypadá to, že jsme to trefili a forma se se mnou rozhodla potkat v pravý čas. Alespoň v to doufám a snad to nezakřiknu.

Odpoledne jsme se byli seznámit s univerzitním městem a ověřili jsme si, že kafe tu umí udělat taky výborné. Po krevetách k obědu jsme si dali pro změnu sushi, a protože máme v pondělí volnější den, nabídl nám jeden ze zdejších profesorů, který mimo jiné studoval v Bratislavě, že nás provede zajímavostmi Tokia. Ale to zase až příště.

Z Tokia Zuzka Schindlerová