I v pátek Tokio sužoval velká vedra. Každý den tady mám dojem, že počasí už nemůže být strašnější a každý další den mě přesvědčí o tom, že mám pouze malou fantazii. V noci ze čtvrtku na pátek jsem se několikrát probudila zcela promáčená potem a na klidný spánek si asi budu muset počkat až domů.

Na trénink se mi opravdu nechtělo, ale nakonec jsem se při něm necítila vůbec špatně, což mě mile překvapilo. Další skutečností, která mě překvapila, byl fakt, že za šest dní budu už mít po olympijském závodě. Skoro jsem na to v posledních dnech nemyslela, až o tom najednou začal mluvit trenér. Rozebírá se mnou různé taktické varianty a mě přitom napadá pouze jedno. Pokud počasí udrží nastavený trend, nemůžu ho přežít. Navíc mi připadá, že tento způsob sebevraždy je zbytečně náročný, zdlouhavý a nelidský.

Na oběd jsme byli pozváni od jednoho místního profesora do rybí restaurace vedle ústavu pro výzkum životního prostředí a po obědě jsme se mohli seznámit s vědeckými pracovišti tohoto institutu. Byli jsme zavaleni množstvím grafů a výsledků jejich výzkumů. Spoustě věcí jsme vůbec nerozuměli, ale některé fotografie, čísla a grafy byly zcela jasné i nám, laikům.

Prognózy do budoucnosti nejsou příliš optimistické a já si alespoň uvědomila, že moje pocity o tom, jak je sport a zejména můj olympijský závod důležitý, jsou přehnané.

Globální problémy lidstva mě alespoň postavily zpátky na zem a já si znovu řekla, že vlastně v mém závodě jde pouze o ty medaile. Že je to jenom hra.

K večeru to začalo již vypadat, že se trošičku ochladí. Zvedl se vítr a na obzoru se začaly klikatit blesky. Bohužel naše naděje byly nakonec marné. Bouřka se prohnala někde v dálce a nás asi čeká další horká noc.

Zdravím všechny čtenáře Frýdecko-místeckého a třineckého deníku,

Zuzka