Jak jste se dostal k jezdeckému sportu a jak začala vaše láska ke koním?

Začal jsem jezdit již v deseti letech v bývalém JZD v Olešnici v okrese Blansko pod vedením mého strýce Pavla Žíly a pracoval jsem tam asi do svých osmnácti let. Po vojenské službě jsem odešel do Německa, kde jsem působil jako ošetřovatel koní a při tom jsem se zdokonaloval i v jízdě. Základy byly stejné jako u nás, ale jak mladého koně připravovat drezurně i do vyšších soutěží, se zde v naší republice ještě nevědělo, protože v té době bylo jezdectví jen v rukou vyšších kruhů.

Byl tam jezdecký oddíl nebo soukromá stáj?

Byla tam soukromá stáj. Její majitel se tím živil, měl své privátní koně a koně na výcvik, které později, když dosáhli určitého stupně výkonnosti, prodával. A onen rozdíl, o kterém jsem se zmínil, byl dán dobou, kdy se u nás za totality jezdecký sport tolik nerozvíjel a koně se šlechtili, aby byli jak do zápřahu, tak pro jiné všestranné účely.

Jaká byla vaše další cesta sportovce až do jezdeckého areálu v Lučině?

Z Německa jsem na inzerát nejdříve šel do Litomyšle, kde jsem byl čtyři roky. Pak jsem přešel na dva roky do stáje Smrček a pak jsem dva roky pobýval ještě v Karlových Varech, krátce v Praze a pak jsem se hlásil tady u majitele Mustangu pana Čabiho na Lučině a již jsem zde pátým rokem.

Čili to již není jen váš koníček, ale zaměstnání?

Nastoupit na jednom místě, to by musela být náhoda. Vždy časem, jak šla má výkonnost nahoru, sponzoři se hlásili. Chtěli, abych jim jezdil koně. Musím říci, že vždy jsem šel z lepšího na lepší, takže je to mé zaměstnání a jsem s ním spokojený.

Jakých úspěchů na jezdeckých závodech jste již dosáhl?

Na mistrovství republiky jsem byl jednou na druhém místě, jednou třetí i čtvrtý. Nikdy jsem však mistrovství republiky nevyhrál, ale tady v kraji a oblasti jsem obsadil postupně všechna první místa a probojoval jsem se i na mistrovství Evropy i na mistrovství světa. Evropa byla v roce 2005 v Itálii a mistrovství světa v roce 2006 v německém Aachenu.

Jak pohlížíte na chov koní i na tento sport z mezinárodního hlediska?

Myslím si, že v tomto jezdeckém sportu stále za světem pokulháváme. Je to otázka nejen financí, ale i kvalitou koní, protože to je generační záležitost. I když vychováte dobrého koně, Němci stále mají před námi více jak čtyřicet let náskok. A to nejen Němci, ale také Francouzi a Italové. To jsou jezdecké velmoci. Ale už se to u nás zlepšuje. Máme juniorského mistra Evropy Aleše Opatrného, teď byla na mistrovství Evropy Michaela Šmuková na druhém místě v dětech, takže tito junioři už jsou schopni srovnat krok s juniory v zahraničí.

Když je vám přidělen ze stáje nový kůň, poznáte, co v něm je, protože prý i koně mají svoji duši?

Já to musím poznat a musím se tomu koni přizpůsobit. On mě musí totiž i nějakým způsobem respektovat. Jsou tam určité základy, musí mě poslouchat, když ho navedu na překážku musí skočit. Jestliže kůň nemá schopnosti, aby skákal vysoko, nemůžu ho nutit do vysokých skoků. Když ale vidím, že má chuť do skákání, ale něčeho se bojí, snažím se jeho dobré vlastnosti vyhmátnout a ty špatné ho odnaučit.

Jaké závody vás v nejbližší době čekají?

Zanedlouho jedu se dvěma koňmi na mezinárodní závody do Prahy, které se pořádají jen jednou do roka. Jsou to prestižní závody čtyřhvězdičkové, a proto i startovné je vysoké.

Uvažoval jste o trenérské dráze?

Chodím trénovat jednu holčinu do jiného areálu, kde máme nějaký sponzorský vztah. Takže trenérský závazek mám. Já ale vesměs na trénování nemám v současné době moc času, protože mám hodně práce se cvičením koní. Jinak mám licenci na cvičitele.

Udržujete nějaké kontakty s předními jezdci v naší republice?

Když jsem byl v Karlových Varech, seznámil jsem se s panem Váňou, který v zimě chodil do haly připravovat koně. Dělal tam kavaletovou práci s dostihovými koňmi. Také se znám se závodníky rodiny Hrůzkových ve Sviadnově, a když mám čas, jezdím tam i na závody. Zejména pro přípravu mladých koní jsou tam ideální podmínky.