Přípravy Libora Uhra na Everest vrcholí

Přípravy na cestu jsou v plném proudu, zahrnují nejen ladění fyzické formy, ale také hledání sponzorů, vyřizování důležitých povolení pro vstup do Tibetu, zajištění letenek a automobilové dopravy, ale také nákup potravin a kvalitních plynových vařičů, které jsou pro horolezce důležité stejně jako lana, karabiny, mačky a cepiny. To vše si musí Libor Uher (zaměstnaný automechanik) sehnat a zařídit sám, protože nemá statut profesionálního horolezce, který je těchto peripetií ušetřen.

Expedice nazvaná podle generálního sponzora K&K pneu Everest – Cho Oyu 2009 ve složení Libor Uher, Petr Mašek, Radim Slíva a Petr Valchař se vydá na cestu 23. března 2009. Cíl? Zdolat bez použití umělého kyslíku hned dva himalájské vrcholy, před výstupem na Mount Everest (8850 m n. m.) ještě další osmitisícovku Cho Oyu (8201 m n. m.).

Proč dvě osmitisícovky během jedné expedice?

Tyto kombinace dvou sousedních hor jsou velmi oblíbené a rozšířené, na jednom kopci se aklimatizujete a pak už, zvyklí na výšku 8000 m n.m., nemusíte na dalším kopci pendlovat nahoru a dolů a můžete zamířit rovnou k vrcholu, stačí si jen počkat na vrcholové počasí, dá se to stihnout a ušetříte tak peníze za cestu a transport lezeckého materiálu „Carga“ do oblasti, prostě jedna cesta a dvě hory.

Na Everest byste chtěli lézt Hornbeinovým kuloárem, což se zatím podařilo jen sedmi světovým expedicím. Na vrchol vede více cest, proč volíte tu nejnáročnější?

Tak nejprve musím říct, že na Everest vede spousta lezeckých a chodeckých cest. Hornbeinův kuloár určitě není nejtěžší výstupová linie, patří ale k těm náročnějším. Prostě je to krásná, přímá linie v severní stěně vedoucí odspoda až nahoru. Cesta je závislá na sněhových podmínkách. Nesmí ho být moc, protože pak se člověk boří a padají laviny, ale ani málo, protože pak jste stále v čistém strmém ledu na předních hrotech maček. Obojí je špatně. V podstatě se dá říct, že pokud nejsou v superkuloáru optimální lezecké podmínky, to znamená sedlý firn, tuhá vrstva sněhu, po které se dobře stoupá a nehrozí laviny, je tato cesta nelezitelná a nemá smysl do ní nastupovat. Můžeme to přirovnat k bazénu. Když do něj chcete skočit z 5 metrové výsky a přeplavat ho, musí v něm být voda, a bazén musí hloubku alespoň 2 metry, pokud je tam jen 30cm, tak máte smůlu. Voda sice je, ale ani do něj neskočíte a ani ho nepřeplavete.

Kde ladíte fyzickou formu?

Fyzičku honíme, kde se dá, nejlepší příprava je asi na Lysé hoře, vůbec v celých Beskydech jsou teď ideální podmínky, spousta sněhu. Trénovat se dá i bez něj, ale s ním to je lepší a tak nějak přirozenější. Ta zima k tomu prostě patří. K fyzické přípravě patří mimo jiné vynášení vody v pet lahvích na Smrk a Lysou horu, spining, skialp, lezení na stěně i na skále venku, ale hlavně technické lezení přímo v ledových stěnách a ledopádech, převážně v Rakousku.

Proč ledovec, nestačil by jen zasněžený alpský vrchol?

Pokud chceme lézt tříkilometrovou cestou v ledu a firnu, je třeba se v tomuto terénu pohybovat naprosto přirozeně, ale hlavně rychle. Rychlost pohybu ve stěně je klíčová, pro výstup máte jen několik dní, maximálně 5 až 7 dní, a do toho termínu se musíte vejít, jinak hrozí nástup výškové nemoci a komplikací spojených s pobytem ve vysoké nadmořské výšce.

Když teď pomineme výstup na vrcholy, existuje nějaké kritické místo, které budete muset cestou do Himalájí překonat?

Vždy je několik kritických míst a jedním z nich je tibetsko-nepálská hranice, kde jste odkázáni na svévůli čínských oficírů, většina celníků si vymyslí nějaký virtuální problém a snaží se z vás dostat nějaké peníze, někdy si přímo řeknou o úplatek, a pokud tam nechcete zůstat sedět i několik dní, většinou zaplatíte, ať máte pokoj a můžete pokračovat v cestě.

Do odjezdu zbývá už jen pár týdnů. Je před vámi balení, co všechno s sebou vezete?

Hladový horolezec – špatný horolezec, vezeme s sebou nejen spoustu horolezeckého materiálu, goretexové oblečení a funkční prádlo (Tilak), výškové péřové oblečení a spacáky (Sirjoseph), lehké a kvalitní cepíny a mačky (Raveltik), pohodlné trekové boty (Asolo), stany (Husky), ale hlavně dostatek kvalitních potravin, protože dobré a chutné jídlo je základem každého úspěchu. Na cestu nám bude rovněž svítit sladká hvězda Orion, od čokoládové firmy, která ji má ve znaku, jsme dostali něco na zub a snad nám budou chutnat i instantní věci a polévky (Vitana). Samozřejmě nám nemůže chybět ani speciální výživa pro sportovce od Nutrendu. Je toho všeho asi 600 kilo, spoustu věcí přitom dokupujeme ještě těsně pod vrcholem hory, protože ne vše můžete vzít s sebou do letadla, nehledě na to, že letecký transport je velmi drahý.

Vezete i speciální techniku na přenos multimediálních (virtuálních) materiálů z Tibetu do České republiky, najít v horách signál pro potřebný přenos dat asi nebude vždy jednoduché.

Jednou z nejdražších věcí je internetové spojení s domovem a satelitní telefony. Chceme být v kontaktu s rodinami a posílat domů co možná nejvíce fotek a videí, abychom se s vámi mohli podělit o krásu hor a ukázat život horolezců tak trochu zblízka. Snad se nám podaří spojení se satelitem a nebude nám v cestě clonit nějaký štít. To bychom pak museli i s technikou cestovat na nějaké vyvýšené místo, hledat dobrý signál a pokoušet se odeslat nějaké data do republiky. Uvidíme.

Kde najdeme informace o průběhu expedice?

Naše expedice „K&K pneu Everest – Cho Oyu 2009“ spustila oficiální webový portál na www.rajpneu.cz , zde všichni najdou maximum textových informací o průběhu expedice, ale také 3D grafické animace výstupových tras, spoustu fotek, videa a zvukové mp3 stopy. Na webu budou probíhat také online chaty s expedicí, zájemci nás budou moci podpořit i zkritizovat.

Jistým způsobem jsme všichni pověrčiví, jaký výraz bychom nikdy neměli ve spojitosti s horolezci používat?

Předně bych chtěl všem vzít jakýsi přehnaný optimismus, spousta lidí si myslí, že když člověk vyleze na nejtěžší vrchol světa K2, to nejhorší má za sebou, a že všechny ostatní osmitisícovky jsou jen formalita a člověk si tam automaticky jede pro vrcholovou fotku. Tohle je holý nesmysl, člověk je závislý na spoustě okolnostech, počasí, na klimatických podmínkách, musí mít štěstí, musí zůstat zdravý a udržet si kondici po celou dobu výstupu, který trvá dva měsíce. Zkrátka odevzdáte se hoře a ta si s vámi pak dělá, co chce. Pokud má dobrou náladu, nechá se pohladit po temeni a pustí vás na vrchol, pokud máte trochu štěstí, nechá vás i sestoupit dolů. Takže hovořit o nějakém pokořovaní, je absolutní nesmysl a beru to jako rouhání se přírodě. Slovo „pokořit“ prosím vyškrtnout z horolezeckého slovníku.

Vezete si nějaký talisman pro štěstí?

Určitě, vždycky, člověk tak veze s sebou kus domova, psychická pohoda je důležitou součástí horolezce v těžkých okamžicích.

Co si vzájemně před výstupem na vrchol přejete, máte nějaký specifický rituál?

Každý si vždy přeje, aby hlavně sestoupil dolů a vrátil se zpět živý, vrchol není důležitý a vždy druhořadý! Rituály jsou, ale ne vše se dá publikovat a každý se snaží si ponechat kousek svého soukromí.