Uplynulý měsíc se zúčastnil dvou vrcholových akcí z evropského šampionátu v Maďarsku se vrátil se stříbrnou medailí (startoval v kategorii Bystřický kulturista si z evropského šampionátu přivezl stříbrnou medaili.Masters nad 50 let, v kategorii nad 180 cm byl pátý) a z mistrovství světa na Slovensku si přivezl šesté místo.

Co vás přimělo k návratu k vrcholové kulturistice?

Především známí, kteří mě k návratu vyhecovali. K padesátým narozeninám mi věnovali spoustu výživových doplňků. Řekl jsem si, co s tím? Přece to nevyhodím. A tak jsem do toho šel.

Po mistrovství Evropy jste s povděkem konstatoval, že jste předčil, nebo se přinejmenším vyrovnal výrazně mladším soupeřům. Skutečnost, že jste se mohl vrátit k oblíbenému sportu, vás beztak těší ještě víc?

Nic neudělá člověku takovou radost, jako když prožene mladší protivníky, to je pravda. Na druhou stranu, kdykoliv se zmíním před Kolomanem Tothem ze Slovenska, nejlepším naturálním kulturistou současnosti, že trénuji dvakrát denně, vždy nevěřícně kroutí hlavou. On sám totiž cvičí jen pětkrát do týdne. Jsem si vědom toho, že se věnuji vrcholovému sportu, avšak podotýkám, že touhu zvítězit a uspět převyšuje zdraví a radost. Radost a dobrý pocit z toho, že i navzdory zdravotnímu omezení, kvůli němuž je devadesát devět procent lidí v invalidním důchodu, mám možnost vychutnat si ten báječný pocit předvádění před obecenstvem transformaci tělesné schránky.

Před šampionátem starého kontinentu jste se nechal slyšet, že si jedete pro medaili. To jste si tak věřil i navzdory dlouhé pauze?

Pochopitelně. O tom je přece sport. Ať je to okresní přebor, mistrovství republiky nebo olympijské hry, vždycky jde o vítězství. Na Evropě jsem ve své kategorii nestačil jen na Kolomana Totha, který je bezkonkurenční. Následný světový šampionát byl tou pověstnou třešničkou na dortu toho nečekaně úspěšného návratu na pódium. Na mistrovství světa na něm byla pořádná tlačenice, především v mé kategorii. Mohl jsem skončit na druhém místě, ale také jsem se ani nemusel probojovat do finále.

Druhé a šesté místo na dvou neprestižnějších světových akcích. Jak vidno, návrat do světa vrcholové kulturistiky se vám vydařil.

Ano. Je to něco neuvěřitelného, neskutečného. Když se zamyslím nad neuvěřitelným průběhem posledních pěti měsíců, jsem naprosto spokojen úplně se vším. S výsledky, s formou, s motivací i samotným obdobím. Můj návrat je tím nejlepším důkazem toho, co dokáže víra ve spojení se silnou vůlí.

V kulturistice, stejně jako ve fotbale, mohou závodníkům zatopit rozhodčí. Vám se to údajně stalo na mistrovství Evropy v Maďarsku.

Když diváci v hledišti bouří a dávají najevo nesouhlas s vaším umístěním, člověka to samozřejmě pohladí na duši. Snažím se na to dívat také z druhé strany, takže se těm rozhodčím příliš ani nedivím. Moc dobře vím, že moje horní partie jsou svalově vyvinuty nadstandardně, ale dolní polovina těla za nimi prostě zaostává. Na mistrovství světa mi jeden americký závodník řekl, že kdyby se závodilo v džínách, stal bych se bezkonkurenčním světovým šampionátem.

Vaše objemově menší dolní končetiny mají nějakou souvislost s operací páteře, kterou jste prodělal?

Bohužel ano. Nemohu dělat dřepy s činkami. Poté, co mi primář Gleta před osmi roky implantoval kus umělé páteře, mě po půlroční rekonvalescenci zavedl do posilovny. Tam postupně ukazoval na všechny stroje a říkal, to můžeš, tohle ne. Nemohu dělat dřepy, běhat, skákat ani dělat jakékoliv prudké pohyby. Dal jsem na jeho doporučení a striktně to dodržuji i v běžném životě. A ono to, díky Bohu, funguje. Hodně jezdím na kole. Asi tomu nebudete věřit, ale kolo mám raději než kulturistiku.

K dosažení dobrého umístění se kulturista potřebuje před porotou uvolnit. A to vy, díky své povaze, umíte.

To máte pravdu, to opravdu umím. Řekl bych, že jevištní projev je mou silnou zbraní. Má to spojitost s mým profesním životem. Nikoho asi nepřekvapím, když řeknu, že mě téměř všichni vnímají především za organizátora, moderátora a podobně. Na druhou stranu mou slabou stránkou jsou veškeré administrativní úkony, tady se silný v kramflecích příliš necítím.

Bystřický kulturista si z evropského šampionátu přivezl stříbrnou medaili.V příštím roce budete závodníkem, nebo jen moderátorem?

To je dobrá otázka. Ale prozatím vám na ni nejsem schopen odpovědět.

V přípravě jste dřel do úmoru, první trénink vám začínal už ve čtyři ráno. Teď už je váš přísný tréninkový režim lidštější?

Bez sportovní aktivity nedovedu být. Už jsem prostě takový. Jednou denně budu trénovat určitě. Ať už to bude v posilovně nebo na kole v terénu. Mohu prozradit, že se už nesmírně těším na běžky.

V tréninkové píli nepolevujete. Hřešíte aspoň v jídle, nebo jste na sebe stejně přísný, jako v období před soutěžemi?

Jak už jsem někde řekl, scházelo mi pivo. Jedl jsem rýžové chlebíčky a samozřejmě kuře s rýží a zeleninu. Možná tomu nikdo nebude věřit, ale já, jakožto naprostý masožravec, mám pořád chuť na maso a čerstvou zeleninu.

Prozatím nepřišla řeč na ty, kteří vás k návratu k vrcholové kulturistice přemluvili. Jak reagovali na úspěchy, kterých jste dosáhl?

Jejich chování shledávám za takový fenomén. Nejenže mě zástup mých přátel a známých dokopal k návratu, ale po celou dobu přípravy, a pak také samozřejmě na závodech, se zájmem sledoval, jak si vedu. Ani si nedovedete představit, jak mě to těšilo.

Jaký vztah ke kulturistice mají vaši nejbližší?

Dovolím si prozradit něco, za co pak doma pořádně schytám. Za jednoho z největších odborníků v tomto oboru považuji mou manželku. Dám ruku do ohně za to, že kdyby tomuto sportu věnovala byť jen polovinu mého tréninkového úsilí, už dávno by byla světovou šampionkou ve fitness. Mohu prozradit, že ji do toho, spolu s Katkou a Pavlíkem, našimi dvěma dospělými dětmi, začínáme stále více pobízet.

Objevil se na obzoru váš následovník? Naturálních kulturistů v Třinci a okolí není mnoho.

To máte pravdu, naturálů závodících na vrcholové úrovni není mnoho. Já ale nemám strach, že by žádní nebyli. Stačí jen, když se kouknu kolem sebe, kolik lidí chodí do posiloven, kolik jich bez ohledu na věk začíná cvičit, nebo jen přemýšlet o své tělesné schránce, je mi opravdu moc dobře. Řeknu vám to takhle. Skutečnost, že dám určitý signál, stimul, motivaci a šanci druhým, vnímám jako svůj největší úspěch.

Stát se vrcholovým kulturistou musí být nepopsatelná dřina. Je to tvrdá práce a odříkání…

Na to mám jednoduchou odpověď. Promluvím nejen za sebe, za všechny vrcholové sportovce, ale třeba jen za ty, kteří se dali na posilování. Tento sport vám poskytuje pocity, které se nedají popsat, ty musíte prostě zažít na vlastní kůži. Nesčetněkrát denně se sami sebe ptáte. Proč já, blázen, se tolik trápím? Proč to dělám? K čemu mi to je, mám to vůbec zapotřebí? Ať je to, jak chce, nakonec vždy dospějete k odpovědi. Ano, stálo to za to!

ROMAN BASELIDES