Platí i ve vašem případě, že start na olympijských hrách byl vaším snem?

Ano, bylo to tak. To, že se mi podařilo zaběhnout limit, je uskutečněním toho snu. Jsem spokojený, že jsem se na olympiádu dostal, protože před léty o totéž usiloval můj otec. Povedlo se mu to jen zčásti, do Moskvy letěj pouze jako náhradník, ale nestartoval. Dá se říct, že teď se splnil sen nám oběma.

Radoval se váš otec stejně jako vy?

No jistě. Můj úspěch je pro něho takovým zadostiučiněním. Jako talisman mi dal své startovní číslo z Moskvy – 664. Rodiče i sestra jsou nadšení z toho, že budu závodit na olympiádě. Otec běžně navštěvuje mítinky, na kterých startuji, pokud mu to ovšem dovolí zaměstnání. Do Pekingu ale nepojede, je to hodně z ruky.

Jaké cíle si do Pekingu vytyčíte?

Nyní mi ani moc nezáleží na tom, jak tam dopadnu, jsem spokojený, že jsem se do Číny vůbec probojoval. Konkrétní cíl jsem si skutečně nestanovil. Nedělám si iluze, na medaili to určitě nebude, ale budu bojovat, abych došel co možná nejdéle. Rád bych postoupil z rozběhu a dostal se aspoň do semifinále.

Našlo by se vůbec něco, kvůli čemu se na olympijské hry netěšíte?

O bezpečnost se nebojím. I když je Čína komunistickou zemí, po této stránce to bude jistě v pořádku. Nepochybuji o tom, že olympijské vesnice budou bezpečné. Netěším se na dlouhý patnáctihodinový let. Příšerná nuda, ztuhlé svalstvo, člověk je celý dolámaný. Naopak se velice těším na zahájení her, které stihneme. Nepochybuji o tom, že bude opravdu skvostné a velkolepé. Ve volném čase budeme navštěvovat sportoviště a povzbuzovat krajany. Nějaká zábava se určitě najde.

Spekulativní otázka. Vypořádáte se s odlišným podnebím, neovlivní váš výkon?

Podmínky budou mít všichni stejné, na ty se nesmím ohlížet, musím se zkoncentrovat na svém výkonu. Faktem je, že zdaleka nejlépe se mi závodí ve střední Evropě. Na nezbytnou aklimatizaci budeme mít času dost, doufám, že o žádný extremní výkyv se jednat nebude.

Schyluje se k tomu, že budete jediným olympionikem z Třince a okolí. Co vy na to?

Opravdu? Tak to je skvělé, jsem rád, že se mi něco takového podařilo. Můžu být příkladem pro začínající sportovce v tom smyslu, že pokud je bude sportování bavit a budou poctivě trénovat, účast na olympijských hrách pro ně určitě není nereálná.

Jak probíhá vaše závěrečná předolympijská příprava?

Zahájil jsem ji v Třinci, pokračovat bude v Praze. Není tvrdá, spíše se jedná o to, aby se organismus adaptoval na zátěž. Musím být fyzicky dobře vyladěný a svěží. Manažer pro mě dojedná ještě pár mítinků, abych od mistrovství republiky neměl příliš dlouhou přestávku.

Vraťme se tedy k tuzemskému šampionátu, na němž jste vybojoval pátý titul mistra republiky na 110 metrů překážek.

Jenže v Třinci jsem před rokem skončil druhý. Okamžitě bych vyměnil všech pět titulů za vítězství v Třinci. Kamarádi jsou nadšení z mého postupu na olympiádu, ale občas jim musím vysvětlovat, proč mě poráží Petr Svoboda. Snad ještě nějaký ten titul přidám.

Zpočátku jste se soustředil na skok vysoký, nyní na běh přes překážky, k němuž přidáváte desetiboj. Kterou disciplínu upřednostníte?

Nevím, zřejmě se budu věnovat oběma, protože desetiboj je dobrou průpravou k překážkám. Překážky umím, nicméně se domnívám, že bych je mohl ovládat ještě lépe. Dlouho jsem se snažil stlačit svůj čas dolů, letos se mi to konečně povedlo. Chtěl bych je běhat dál a ještě se v nich zlepšovat. Chvíli jsem trénoval desetiboj, takže jsem si od nich trochu odpočinul. Z různých stran slýchávám, že bych se měl dát na víceboj, že k němu mám výborné předpoklady. Neustále mi to opakuje i Roman Šebrle. Faktem je, že desetiboji se věnovala mamka (Alena Spálovská – pozn. red.) i můj strýc z Bratislavy Ivan Spálovský, takže víceboj je prostě v rodině. Musím se však naučit tři disciplíny – hod diskem, vrh koulí a skok o tyči.

ROMAN BASELIDES