Dnes jste úspěšnou reprezentantkou v atletické disciplíně - chůze žen. Jak jste se k tomuto sportu dostala?

Tak na tuhle otázku odpovídám asi nejčastěji (smích). Je to jedna z atletických disciplín a jako všestranná atletka jsem ji vyzkoušela a začala s ní koketovat. Asi to byl skrytý talent.

Kdy jste s atletikou začala?

To bylo někde okolo mých třináctých narozenin, kdy jsme s rodiči hledali vhodný sport.

Kdybyste se nemohla profesionálně věnovat sportu, čím byste chtěla být?

Domácí hospodyňkou s šesti dětmi na krku a zvěřincem, abych se nenudila. Ne, jen žertuji, jelikož sportuji, tak nepřemýšlím nad tím coby kdyby. Žiji současností.

Říká se „Sportem k trvalé invaliditě“. Ubližuje nějak tělu samotná sportovní chůze?

No pokud se budu vrcholovému sportu věnovat dalších třicet let, tak mě možná z tréninku opravdu na vozíku odvezou. Jelikož to ale neplánuji, tak bych to mohla přežít bez újmy. Paradoxem je, že pokud člověk zvládá chodeckou techniku, tak je to daleko zdravější než běh.

Díky sportu jste často na cestách. Jaký je váš největší zážitek spojený právě se sportem?

Asi nejsilnějším zážitkem pro mě bylo, když jsem se na tréninku v Austrálii setkala s Pakobrou východní (brown snake, druhý nejjedovatější had na světě, pozn. red.). Ale jinak je v Austrálii krásně a není se čeho bát.

Když pomineme domov, ve které zemi byste si představila žít?

Všude dobře, doma nejlíp. Teď už jen záleží, kde si ten domov člověk vytvoří. V Austrálii ale nebylo zrovna špatně.

Jste rodačkou z Bašky. Jaký máte k této obci vztah?

Jak jinak, než kladný. Dokonce je to i má přezdívka mezi chodci. Škoda jen, že se domů nedostanu častěji. Když už se mi to poštěstí, tak se nemůžu nabažit vesnického života.

Vaříte? Co nejraději?

Vařím a ráda. Většinou co dům dá, někdy toho dá víc a někdy míň. Mít vlastní kuchyň asi bych kouzlila víc, takhle je to založeno na těstovinách. Aspoň si dopřávám kvalitních surovin z Itálie, které si vozím ze soustředění. Ale není nad mamčino vařené hovězí s kedlubnovou omáčkou a taťkův tataráček.

Jaké nejexotičtější jídlo jste ochutnala?

Záleží, co považujete za exotiku. Mořských potvor jsem už na cestách snědla nespočetně. Na jídle si neskutečně ulítávám, takže se nebráním téměř ničemu. Je libo moučné červy či cvrčky v čokoládě?

Kromě sportování máte ještě nějaké jiné koníčky?

Jelikož se mě na to ptáte po tom, co jsme probírali jídlo, tak bych řekla, že to je asi mým největším koníčkem. Je třeba si to sportování a cestování trochu zpestřit. Krom jídla už dlouho plánuji, že se vrátím ke skládání puzzlí u kterých jsem jako malá trávila celé dny.

Jakou posloucháte hudbu?

Takovou, co zrovna hraje. Nejsem hudební fanatik a nemám vyhraněný styl. To, co ale nesnesu je disco, techno, metal a lidovky. Poslední dobou poslouchám Fall Out Boy, Nightwork a podobně.

Jak důležitý aspekt hraje ve vašem sportování rodina?

Rodinné zázemí a celková výchova je to nejdůležitější pokud má člověk předvádět vrcholné výkony. Je úžasné sdílet radost po vydařeném závodě a cítit, že jsou pyšní, kam až jsem to dotáhla. Daleko důležitější roli ale hrají v momentech, kdy se naopak něco nepovede. Jako třeba, když jsem dostala angínu dva dny před závodem na mistrovství Evropy v Barceloně (vloni, pozn. red.), kde jsem pomýšlela na vysoké příčky. Je krásné mít kam zavolat a slyšet, že to zase bude dobré a že jsou daleko horší věci.

Vaší rodiče sportovali?

Řekla bych spíše, že sportují. Mamka s pořádným sportováním začala až na staré roky. Jej, promiň mami, stará nejsi, jen žertuji. Takže teď jezdí jak prdlá na kole po horách, běhá po lesích, kde si nás lidi pletou, takže jí povzbuzují a přejí hodně zdaru. Taťka naopak sportuje od mala. Hrál hokej, fotbal a teď i tenis. Je to on, kdo mě vždycky tlačil kupředu, i když se mi to mnohdy zrovna nelíbilo.