Kliknutím zvětšíteCelý následující článek (včetně rozhovoru níže) vyšel v Deníku v březnu 2013. Přinášíme jeho původní znění:
V šesti chtěl být mistr světa. Pak soupeře skládal na lopatky
„Vyrůstal jsem mezi kluky o pět šest let staršími. Ve fotbale jsem byl mezi nimi vždycky nejmenší, a když se někdo naštval, tak mě zbil," usmívá se při vzpomínce na své dětství.
V té době měl dva velké vzory. „Hrál jsem si na Frištenského a Zátopka," prozradil rodák z Krmelína. „Běh byl jenom o výdrži, kterou jsem vyhrával závody s kluky. Zápas byl o technice a taktice, to se mi líbilo, a tak to nakonec vyhrál."
Učit se začal sám. „Asi v deseti jsem si půjčil knížku Abeceda sportů, kde byl právě Frištenský a popsané dva chvaty, tak jsme je s kluky dělali," přiznal Mácha.
Sport si zvolil dobře, během své kariéry na žíněnce vybojoval na olympiádách, mistrovstvích světa i Evropy devět medailí. Nejcennější v Mnichově 1972. „Bylo to trochu se štěstím," vzpomíná na olympijské zlato, jediné v historii českého zápasu.
Po příletu z olympiády v Mnichově 1972.„Řek Galaktopoulos, který pak byl se mnou ve finále, se v prvním kole utkal s Rusem Igumenovem. Skončilo to remízou, ale Rus měl polámaná žebra a turnaj musel vzdát. I když jsem měl za sebou těžký boj s Francouzem Robinem, který patřil ke špičce, byl jsem bažant a Igumenova bych ve finále asi neporazil, v té době to byl zabiják," tvrdí i po čtyřiceti letech. Na zápasníka z Ruska narazil ve finále her v Montrealu1976.
„Tam jsem měl vyhrát," říká zklamaně. „Sedm minut bylo utkání 0:0, Bykova jsem naháněl tak, že ani nevěděl, jak se jmenuje, byl na dně. Sám jsem toho už měl taky dost a říkal si: ‚Jenom se nadechnu, chytím kyslík a utkání rozhodnu.' Jenomže on věděl, že je zle, a riskl to. Oba jsme byli zpocení, dal mi ruce na ramena, natáhl mě na sebe, hodil a ještě kolenem kopl mezi nohy. Proletěl jsem vzduchem, to byly dva body pro něho, a už jsem ho nedohnal," i s odstupem času předvádí chvaty soupeře.
Bykova porazil o rok později na mistrovství světa, které vyhrál. „Za tři minuty jsem nad ním vedl 7:0. Úplně jsem ho zlikvidoval, ale olympiáda byla pryč."
V roce 1977 přivezl zlato i z mistrovství Evropy. „Vůbec jsem si nepřipustil, že bych mohl prohrát, soupeře jsem dával do tří minut na lopatky. Největší světoví borci z bývalé NDR a Bulharska za mnou chodili a prosili, abych to nedělal, protože byl rozdíl prohrát na lopatky a na body," vzpomíná na dobu, kdy byl vyhlášen nejtechničtějším zápasníkem Evropy.
Z trůnu ho sesadilo v roce 1978 zranění lokte. „Pak jsem byl najednou dědek a už to nešlo, nedohnal jsem to," trpce se usměje. Medailová žeň skončila, na olympiádě v Moskvě byl 32letý Mácha šestý. Stal se z něj trenér vedl reprezentaci mužů i mládež v domovském Baníku Ostrava, Třinci a v Bašce, kde vychoval tři mistry republiky.
Před pěti lety žíněnku opustil. „Žádnou nemoc mi nenašli, ale necítím se dobře. Přišlo to ze dne na den. Klukům, když mě naštvali, jsem ještě nedávno ukazoval, jak mají zápasit, a dnes jsem rád, že se hýbu. Už mám jen zahradu a holuby," posteskne si olympijský vítěz.
Je sice v důchodu, ale svůj zápas dál sleduje, vloni se byl podívat na olympiádě v Londýně. Nejčastěji však dnes drží palce u televize. „Rád se podívám na kterýkoliv sport, vždycky se na to těším. A když jsou na mezinárodních soutěžích naši na stupni vítězů a hraje česká hymna, mám vždycky slzy v očích, dodneška mě z toho mrazí a jsem naměkko," snaží se skrýt své dojetí.
I proto, že sám zápasil za Baník Ostrava, drží dodnes palce jeho fotbalistům. „Baníkovec jsem na celý život, je to náš krajový klub. Na Bazaly bych nejel, ale na Baník se vždycky dívám v televizi a fandím mu."
Už od dětství se nejúspěšnější český zápasník spolu s bratrem Mojmírem a tatínkem, který vloni zemřel, věnuje poštovním holubům. „Loňská sezona byla trochu smolná, ale v roce 2011 jsme byli generální mistři republiky. Pořád patříme ke špici, o naše holuby je zájem, v historii jsme měli i dva olympijské vítěze," pochlubí se nejlepší sportovec Československa 1974 a 1976.
Radost mu dělají i tři vnoučata. „Jsou ještě malí, holka i kluk budou mít čtyři roky a třetí je dvouletý. Když se u nás sejdou, je hned veselo. Chodím s nimi na procházky a samozřejmě spolu zápasíme. Oba tříletí už umí kotrmelce i kliky, cvičíme je v obýváku,"vylíčil se smíchem.
MINIVIZITKA
|
VÍTĚZSLAV MÁCHA
Oči československých občanů vlhly dojetím. Psalo se 10. září 1972 a český šampion Vítězslav Mácha právě vybojoval na olympijských hrách v Mnichově v zápase řeckořímském do 74 kg zlato. Svůj triumf stvrdil výjimečný borec o čtyři roky později na OH v Montrealu stříbrnou medailí, jakož i dalšími tituly. Sbírka jeho medailí z OH, MS a ME je vskutku neuvěřitelná. Rodák z Krmelína (6. dubna 1948) dvakrát vybojoval titul mistra světa v roce 1974 v Katovicích a o tři roky později v Göteborgu. Na mistrovství Evropy dosáhl na zlato v roce 1977, v letech 1973 a 1974 skončil na druhém a v letech 1972 a 1975 na třetím místě. Se zápasem začal ve čtrnácti letech po zhlédnutí utkání Vítkovice Krakov. Po třech letech pod vedením zkušeného trenéra Kamila Odehnala se stal dorosteneckým mistrem republiky v řeckořímském i volném stylu. Reprezentační premiéru si odbyl na ME v Minsku v roce 1967. Nejlepším sportovcem Československa byl v letech 1974 a 1976, v roce 1972 skončil v anketě druhý. V roce 1981 dostal Cenu fair play Pierre de Coubertina, kterou mu udělilo UNESCO. Po skončení závodní kariéry se stal trenérem reprezentačního družstva. V letech 1990 až 1992 byl členem výkonného výboru ČSOV a v letech 1993 až 1996 předsedou Českého svazu zápasu. V březnu 2007 byl uveden do sportovní Síně slávy Moravskoslezského kraje. Ve volném čase se Mácha věnuje chovatelství poštovních holubů. Z něj vyplynulo i zaměření jeho podnikání. Prodává krmné směsi a minerály, které holubí šampioni dostávají podobně promyšleně jako vrcholoví sportovci. (Zdroj: ČTK) |
ROZHOVOR: Vítězslav Mácha dnes sbírá medaile s holuby, ale dění na žíněnce pořád sleduje
Vyřadit zápas z olympiády? To by mi bylo líto, říká
Na žíněnce byl nejlepší v Evropě i na světě. Cestu za zlatou medailí pod pěti kruhy v Mnichově 1972 a stříbrem v Montrealu 1976 dokáže popsat chvat po chvatu od prvního soupeře až k tomu poslednímu, finálovému. V zápase je Vítězslav Mácha, kterému bude v dubnu pětašedesát let, stále jediný český i československý olympijský vítěz. A možná bude i poslední.
Na Bazalech se zpěvačkou Marií Rottrovou při slavnostním výkopu fotbalového utkání herci novináři. Co říkáte na návrh výkonného výboru MOV, aby plénum na zářijovém zasedání vyřadilo z programu her 2020 zápas?
Jako bývalému zápasníkovi mi to samozřejmě vadí. Celý život jsem prožil na žíněnce a bylo by mi líto, pokud by to tak dopadlo. Samozřejmě že se na to dívám i střízlivě a musím říct, že naše mezinárodní federace toho pro propagaci zápasu moc neudělala.
Můžete to vysvětlit?
Podle mě jsou špatná pravidla. Federace chtěla zápas zatraktivnit, takže zkrátila čas a v podstatě kluky žene jenom do útoku. To je podobné, jako kdyby fotbalisté mohli jenom dopředu, a nesměli dozadu. Pravidlům dnes pomalu nerozumí ani bývalí zápasníci, protože od olympiády k olympiádě se upravují a sportu to hrozně ubližuje.
Dřív byla pravidla lepší?
Když se zápasilo tři krát tři minuty, nešlo to vydržet a technický zápasník se pak prosadil. Ve fotbale bude také slabší mančaft fyzicky stačit dobrému jen do doby, než se unaví, pak se rozhodne. Stejné to bylo v zápase. Dnes ho pořád zkracují a chtějí jen útok, útok, útok, což nemá logiku. Samozřejmě je to hnáno tím, že západní země, kde je dostatek financí a diplomatická moc, se trochu snaží pravidla přihrát pro sebe, proto to tak dopadá. Když se podíváme na medailisty z olympiád, strašně moc jich je z bývalých zemí sovětských republik kromě Rusů, kteří jsou špičkoví, se tam objevují Gruzínci, Ázerbájdžánci, Arméni. A tamnení diplomacie a nejsou ani finance, což svým způsobem v olympijském dění trošku hraje roli. Těch aspektů je ale víc.
Které jsou další?
Zápasník není atlet, který může házet metry nebo běžet na vteřiny, ale potřebuje soupeře a konkurenci. To hrozně upadlo. Federace pro to nic neudělala, už nejsou žádné evropské poháry a podobné akce, což mě mrzí. Všechny tyto okolnosti a k tomu řada nových moderních sportů i těch bojových… Myslím si ale, že zápas, který je všestranný sport potřebujete v něm obratnost, vytrvalost a sílu , na olympiádu patří a měl by tam být.
Dal by se zápas nějak zatraktivnit pro diváky?
Atraktivní bude tehdy, když bude zápasit mistr světa s krajským přeborníkem, který bude létat vzduchem, což se lidem bude líbit. Když se ale sejdou dva dobří borci, tak se čeká na jednu chybičku jako ve fotbale. Kdyby hrál Baník Ostrava s Krmelínem, tak by to skončilo 10:0 a bylo by se na co dívat. Fotbal spousta lidí hrála, každý mu rozumí a dokáže ocenit nejen gól, ale i dobrou přihrávku. To je potřeba i v zápase stabilní pravidla a výchova lidí, aby se, jako je tomu třeba v Turecku, Rusku a jiných zemích, dostal zpět do škol a děti znaly základy. V Německu zápasí podle upravených pravidel a na ligu mají vyprodanou halu.
Předseda Mezinárodní federace zápasu, Švýcar Martinetti, rezignoval, Bulhar Jordanov a Rus Murtazaljev vrátili MOV své zlaté olympijské medaile, Bulhar Nazarjan drží hladovku, Japonci sbírají podpisy na protestní petici. Bude to stačit k udržení zápasu v programu her?
Je to spíš zviditelnění, bojovat se musí diplomaticky a jinou formou. S Martinettim jsem se setkával už jako zápasník. Byl to arogantní člověk, přes kterého nejel parní válec, a to, co se dělo za jeho vedení federace, byla katastrofa. Švédové v době, kdy jsem byl předsedou českého svazu, vyzvali všechny země, aby se proti němu postavily. Bohužel se to tehdy nepodařilo a tohle všechno jsou důsledky.
Přežije zápas rok 2020, když nebude na olympiádě?
Konec zápasu ve světě by to určitě nebyl. Jsou země kde je tenhle sport velice populární třeba v Gruzii se zápasí v každé vesnici, pořádají tam turnaje o berana a podobné akce. V Česku, kde je dnes zápas popelkou a místo o technice jsou to spíš rvačky kluků na louce, by to ale byl opravdu obrovský útlum, protože by nebyla podpora. I když se na to dnes už dívám trošku z nadhledu, bylo by mi to moc líto.
Není šance, aby se u nás stal zápas populárnějším?
V šedesátých letech, kdy jsem začínal, byl slušný klub v každém městě. Pak vznikla střediska vrcholového sportu nic proti nim nemám, i já jsem byl jeden z těch, který byl jimi odkojen a dostal skvělé podmínky pro sportování. Stáhla ale nejlepší zápasníky a oddíly skomíraly, neměly borce, kteří by je mohli něco naučit, ani konkurenci. Po revoluci se střediska zrušila a najednou nebylo z čeho čerpat. Dnes by se měla hledat úplně jiná cesta přes družstva, která jsou u nás vždycky něco víc a spíš se sežene sponzor pro ně než pro jednotlivce.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
