Martina Matýsková se pečení věnuje dvacet let a pro to, aby si zákazníci mohli dát ke kávičce nějakou tu sladkost, vstává ve čtyři hodiny ráno.

„Vzorem mi určitě byla babička. Myslím, že to byly právě babičky, které dokázaly upéct úplně nejlepší koláče, buchty, záviny i rolády. Je zajímavé, že receptů mám od ní pouze pár, protože ona měla většinou všechno v hlavě,“ prozradila cukrářka. Ke sladkému řemeslu se dostala zcela náhodou.

„Začínala jsem doma s maminkou, která mi říkala – Tobě to jde, ty by ses s tím mohla oživit. Pak už stačilo jen podat přihlášku,“ dodala s tím, že se vlastně vyučila v Ostravě pro interhotely, jakými byly Palace a Imperiál. Když se později přistěhovala do Frýdku, nastoupila do výrobny U Gustlíčka. Už 12 let je však pevným článkem kolektivu cukrářů, pracujících v Zámecké cukrárně na Zámeckém náměstí ve Frýdku. Tato cukrárna si především zakládá na tom, že peče tradičním způsobem, z klasických surovin – mouky, cukru, vajec a másla.

„Tuto práci moc ráda a hlavně – uspokojuje mě. Kdybych se však na to dívat po finanční stránce, myslím, že toto zaměstnání je neohodnoceno a nezaplaceno, ostatně jako každá ruční práce. Kdo si to nevyzkoušel, ani to nepochopí. Výroba dortů na zakázku jsou již opravdová díla, a málokterý člověk je dokáže ocenit,“ řekla Matýsková.

Na své první „dílo“ však vzpomíná se smíchem: „Ten byl hrozný! Bylo to na začátku prvního ročníku a chtěla jsem překvapit maminku, že ji k narozeninám upeču dort. Jenomže to mělo být tak tajné, že to nesměla vidět. Ráno, před odchodem do školy jsem si ušlehala těsto, ale pekla jej až odpoledne. Tehdy mě nenapadlo, že to je hloupost. Dort byl samozřejmě tvrdý, byla to taková tvrdá nazdobená deska. Mamince se líbil – ale putoval do koše.“

Udržet si v cukrárně štíhlou linii není podle ní vůbec těžké.

„Moc ráda jím, ale především maso. Tím, že se kolem sladkého pohybuji, na zákusky nemám chuť. Navíc, je tady tolik pohybu, natahám denně stovky kil, těžkých plechů s dorty a řezy, že mám dokonce i svaly. Takže je to takové fitko s posilovnou,“ smála se cukrářka s tím, že když už by si měla na něčem pochutnat, tak by to byla domácí buchta, kterou by hlavně sama nepekla.

„Člověk, když už něco dělá, mělo by to být pořádně, a to ve všech profesích. Pokud tedy péct, tak z kvalitních surovin, aby na výsledku naší práce si mohl zákazník pochutnat. To samé platí o výrobě zmrzliny, kterou se v dnešní době snaží někteří výrobci ošidit vodou,“ podotkla Matýsková. Taková se však v Zámecké cukrárně nenajde. „Tady přidáváme šlehačku, ať smetanová je opravdu smetanová. Do ovocných patří čerstvé ovoce, aby tam opravdu ty kousky byly, do čokoládových přiléváme klasickou naší čokoládu. Není to sice levná záležitost, ale myslím, že když si ji už člověk koupí, tak ji chce mít dobrou. Je potom radost vidět, že se zákazníci vrací. Cukrařina je práce, kterou musí mít člověk v sobě, která se nedá naučit,“ uzavřela Martina Matýsková, díky jejím zlatým ručičkám si mohou ostatní zamlsat i v místeckém Kaf Kafe, nebo v cukrárně na Hukvaldech.