Naše nedávná schůzka se nesla ve zcela jiném duchu, připravované otevření modernizovaného návštěvnického centra či novinky ve výrobním programu se dostaly na vedlejší kolej.

„Co říkáte na situaci v Náhorním Karabachu,“ překvapil mě svou úvodní otázkou v době, kdy světem spíše hýbe koronavirová pandemie, či volby v USA. Odpovídám, že konflikt jsem zaznamenal, je mi líto umírajících lidí, ale že celá problematika dlouholetého sporu mezi Arménií a Ázerbajdžánem je pro mě dost nepřehledná.

GEVORG AVETISJAN
Narodil se v Jerevanu v Arménii, kde vystudoval Vysokou školu designu, žije ve Frýdku-Místku a má tři děti. Je majitel a jednatel společnosti Marlenka international, s. r. o., kterou založil v roce 2003. Má rád historii, cestování a procházky v přírodě.
Vyhrál rok trvající spor s jedním z nejznámějších světových potravinářských koncernů. Dr. Oetker, který v Turecku prodával dorty v prášku pod značkou Marlenka.
To stejnojmenná česká firma napadla a domohla se toho, že Dr. Oetker všechny výrobky z obchodů stáhl a zároveň zaplatil pokutu.

„No právě, díky, že i v České republice se o tom už začíná více hovořit,“ podotkne a snaží se mi předestřít historické souvislosti. 

Vrací se ke starým etnickým střetům, do let sovětské éry, rozpadu Sovětského svazu a k otevřenému konfliktu, který vlastně pokračuje s malými přestávkami od doby, kdy Arménie i Ázerbájdžán vyhlásily nezávislost na Moskvě.

Bylo vidět, jak ho válka v jeho rodné zemi bolí a jak by rád pomohl.

„Zda se teď více věnuji událostem v Náhorním Karabachu než práci? Abych se přiznal, ráno musím vyřídit neodkladné věci ve firmě a pak už v počítači hledám nejnovější zprávy. Doma ladím arménské televizní programy, sleduji se synem i CNN nebo francouzský zpravodajský kanál, kde je už nyní docela dost informací, mám pravidelné zprávy i z arménské ambasády v Praze. A samozřejmě jsem v kontaktu i s rodinou v Arménii, mnoho z mých příbuzných se přihlásilo do armády, jeden je dokonce raněn…“

Na Gevorgu Avetisjanovi je vidět pohnutí, ale i odhodlání. „Víte, my si zde v České republice nedokážeme vůbec představit, co tam lidé prožívají, všichni chtějí bojovat. Do armády se hlásí dobrovolníci, mladí lidé, ženy, Arméni žijící v zahraničí. I můj mladší syn je rozhodnut, že se v případě potřeby přihlásí. A já bych šel taky,“ říká odhodlaně.

Na chvíli se odmlčí, ale pak pokračuje se stejnou zarputilostí. „Do České republiky jsme přišli v roce 1995 po vítězné válce s Ázerbájdžánem a budu mít do smrti zapsáno v paměti, jak naše země vypadala. A nyní, po čtvrt století vidím, jak je hlavní město Náhorního Karabachu Stěpanakert skoro srovnáno se zemí, po kazetovém bombardování umírají civilisté, zničené jsou budovy škol, sociálních zařízení, lidé nemají kde bydlet. Jsem velmi rozhořčen postojem Turecka, které se vysláním svých vojáků výrazně podílí na vojenských aktivitách Ázerbájdžánu. Ale náš národ má velké srdce, je zvyklý bojovat o své bytí i proti přesile. Jen mi je líto, že světové velmoci dělají pořád velmi málo pro to, aby agrese proti lidskosti byla zastavena. Arménie netouží po území Náhorního Karabachu, chce jen, aby byl Karabach, kde žije více než 90 procent Arménů, arménský, a aby to svět respektoval.“