Kliknutím zvětšíteNáhodné setkání ve vlaku ho zaválo před více než dvaceti lety z Arménie až do našeho kraje. Vystoupil na ostravském nádraží s celou rodinou a s minimem peněz. Pár let mu trvalo, než našel cestu, jak se tady prosadit. S medovými dorty Marlenka, které začala péct jeho sestra v domácích podmínkách, ale takříkajíc trefil do černého.
Jeho společnost, která se mezitím pevně usadila ve Frýdku-Místku, rok od roku zvyšuje výrobu a nabírá nové zaměstnance. Gevorg Avetisyan se ale nehodlá zastavit. Už obhlíží pozemky pro další továrnu, v létě chce otevírat i svou první kavárnu.
Jak vzpomíná na začátky v tomto regionu a jaké má další plány? To prozradil v rozhovoru pro Deník.
Celý váš příběh je zajímavý už tím, jak jste se vůbec dostal do tohoto regionu – původně tedy do Ostravy. Když jste kvůli válce opouštěli Arménii, tak jste měl přece namířeno do Prahy, kde jste v mládí studoval.
Ano, byl začátek ledna roku 1995 a já jsem s celou rodinou a s dětmi přiletěl z Jerevanu do Moskvy, odkud jsme jeli vlakem do Prahy. Neznali jsme jazyk, neměli jsme moc peněz, ale Prahu jsme si vybrali, protože jsem ji ze studií znal a je to pro mě nejhezčí město. S námi v kupé jel tehdy nějaký Rus a ten mi řekl: „Neblázněte, v Praze je draze. Zkuste Ostravu, to je taky velké město, ale je tam levněji.“ Přesvědčil mě, tak jsme nakonec z vlaku vystoupili na hlavním nádraží v Ostravě.
Vystoupit s celou rodinou v úplně cizím městě je odvážné. Kam jste z ostravského nádražního peronu zamířili?
Vzali jsme si taxík a chtěli zavézt na nějaký hotel. Taxikář nás odvezl na hotel Chemik, kde jsme se ubytovali. Ale tam jsme nemohli být dlouho, na to jsme neměli. Měl jsem jen pár korun z toho, že jsme v Arménii prodali náš dům a pozemek, ale moc jsme za to tehdy kvůli válce nedostali.
GEVORG AVETISYAN Narodil se v Jerevanu v Arménii, v současnosti žije ve Frýdku-Místku a má tři děti
Majitel a jednatel společnosti MARLENKA international, s. r. o., kterou založil v roce 2003.
V rodné Arménii vystudoval Vysokou školu designu v Jerevanu.
Má rád historii, cestování a procházky v přírodě.
Co je vlastně vaše původní povolání? Co jste chtěl v České republice dělat, když jste se sem vydal?
Mám vystudovaný design na vysoké škole v Jerevanu, kde jsem se tím dobře živil. Navrhoval jsem bary, kavárny, kanceláře, měl jsem zaběhnutou firmu na design a spoustu zakázek, ale během té války to bylo špatné, nešla často elektřina, netekla voda… Museli jsme odjet. A designu jsem se chtěl věnovat i tady.
V polovině devadesátých let asi v Ostravě nebyl „hlad“ po službách arménského designéra…
Pronajal jsem si kancelář v areálu dolu Hlubina, dal jsem si inzerát do novin, ale když přišel první člověk, tak jsme se nedokázali domluvit. Byl jsem prostě bez práce, byla to katastrofální situace, už nám docházely peníze a začínal jsem přemýšlet o návratu.
Co byl ten zlom, že jste zůstal?
Neměli jsme peníze na letenky zpět. Musel jsem proto hledat jinou práci tady. S kamarádem jsem se přesunul do Frýdku-Místku, kde jsme si pronajali tehdy volný bar Admiral. Musím říct, že Frýdek-Místek se mi zalíbil na první pohled – město i hory mě hned oslovily, cítil jsem se tady od počátku jako doma v Arménii.
Bar vám ale, pokud vím, také hned příliš nevynášel.
Byly to těžké začátky, nechápal jsem, proč to nejde, bar krachoval. Chodil jsem do nedalekého kostela a modlil se, ať mě Bůh netrestá, že chci pracovat, uživit svou rodinu a dva malé syny, kteří tehdy měli dva roky a tři a půl roku. Pak jsem zjistil, že ostatní bary v okolí fungují lépe, protože mají novější hrací automaty, my měli nějaké staré typy. Nechal jsem je vyměnit a šlo to o něco lépe. Ale pořád ne dobře. No a do toho přijela za námi z Arménie ještě moje sestra, které jsem musel také najít práci.
A tady už začíná příběh Marlenka, že?
Ano, nechtěl jsem, ať sestra dělá barmanku, navíc taky neuměla jazyk. Tak jsem jí řekl, ať upeče ten náš rodinný medový dort. Nikdy na to nezapomenu. Zabalil jsem ho do novin a šel za známým kavárníkem, ať ho zkusí prodat. On ho vzal a za tři hodiny volal, že chce další, ale že už musí být v nějaké krabici. Tak jsem nějaké nakoupil a začali jsme doma dělat další dorty. Pak už jsem je osobně vozil do Ostravy, zájem rostl a sestra pekla v domácích podmínkách čím dál víc dortů.
Jaké je datum narození toho prvního dortu?
Ten první dort pro kavárníka sestra upekla někdy v říjnu 2002. Ale naplno jsme se tomu začali věnovat od 15. května 2003 – to je datum, kdy slavíme výročí Marlenky. To jsme už měli první pronajatý prostor na výrobu medových dortů podle našeho rodinného receptu.
Jméno Marlenka dostal váš dort až později.
Jméno dostal až podle mé dcery, která se narodila 1. srpna 2003, do té doby to byl jen medový dort. Malá dostala jméno Marlenka podle mé maminky, a protože už byl ten náš dort v té době oblíbený, tak jsem hned dal i jemu tohle jméno pro štěstí.
Kolik jste v tom prvním roce Marlenek vyráběli a jak jste na tom v těchto počtech dnes?
Měsíčně jsme tehdy vyráběli tak 1200 dortů. Teď jich měsíčně vyrobíme 250 tisíc a k tomu ještě další výrobky jako kuličky nebo Napoleonky. Zajímavé je i to číslo, že měsíčně spotřebujeme na výrobu 11 tun medu – ten je naše základní surovina a konzervant. A stále ta čísla rostou i díky poptávce v zahraničí. Od jednoho prvního dortu jsme se za těch patnáct let dostali na obrat půl miliardy korun.
Zůstaňme u toho zahraničí. Kde všude si dnes můžeme dát Marlenku za hranicemi České republiky?
Náš cíl je dobýt svět, v České republice už jsme totiž všude. Tady si pozici dál upevňujeme, za hranicemi nacházíme nové trhy. Velký odbyt máme na Slovensku a v Maďarsku. Pak je náš silný partner Saúdská Arábie, Německo, Izrael, roste zájem Číny a teď nově se nám třeba podařilo získat kontrakt v Kanadě, kde budeme dodávat Marlenku do velkého obchodního řetězce Walmart.
Chtějí zahraniční zákazníci nějaké jiné varianty Marlenky než ti čeští?
Zajímavé je, že právě v Kanadě chtějí mnohem více bezlepkové varianty Marlenky než u nás. S touhle variantou našeho dortu bych chtěl prorazit i v Americe, ale tam se to zatím nepodařilo.
Říkáte, že chcete dobýt svět, ale přitom si držíte lokální charakter a hlásíte se i na všech obalech k tomu, že je Marlenka vyrobena ve Frýdku-Místku…
Já jsem patriot. Jsem samozřejmě hrdý na Arménii, ale teď žiju tady, a tak je pro mě nejlepší země Česko a nejlepší město Frýdek-Místek. I Prahu pořád moc miluju, dnes už bych se tam klidně mohl odstěhovat, ale neuvažuju o tom. Tady jsem doma a fandím tomuto regionu.
Takže zde plánujete i nějaké další investice do výroby Marlenky?
Naše současná továrna se začala stavět v roce 2008 a postupně se rozrostla tak, že už nemám centimetr volného pozemku pro další provozy. Za těch deset let jsem do ní investoval miliardu korun. Teď dokončujeme druhou linku na dorty, loni jsme postavili výškový plně automatizovaný sklad, do něj se vejde dva tisíce palet, což je zhruba tři čtvrtě milionu Marlenek. Protože ale potřebujeme další prostory, tak teď hledám pozemek na další rozvoj naší továrny.
Už ho máte vyhlídnutý?
Podmínka je, že musí být ve Frýdku-Místku! Měl jsem nabídky z Ostravy, Mošnova, nebo třeba z Paskova. Ale já chci být tady, tak jsem rád, že už mám s městem předběžně domluvený prostor v jednom současném brownfieldu. Potřebuji velký pozemek na další továrnu, která bude vyrábět další produkty, kterých nám přibývá. Chceme třeba začít dělat nový dezert – doutníky z Marlenky zabalené do dřevěné krabice.
Co se teď z vašich produktů prodává nejvíce?
Nejvíce jdou na odbyt dorty a kuličky, dobře se rozjely i Napoleonky. Zájem roste také o rolády, i pro ně už bychom potřebovali novou linku.
Plánujete i nabírání nových zaměstnanců?
Nyní v Marlence pracuje 265 lidí a v této současné továrně chceme mít až 350 zaměstnanců, takže to je necelá stovka navíc jen tady. Stejně tolik lidí by pak mělo pracovat v té nové továrně, ale ta bude až za pár let.
Aktuální novinkou ještě je, že se chystáte oživit ve Frýdku-Místku secesní kavárnu Radhošť…
Ano, to je pravda. Bude to naše první značková kavárna. Budeme v ní ke kávě samozřejmě nabízet všechny naše výrobky Marlenka, ale i další novinky, které chystáme. Mám radost z toho, že budeme mít kavárnu právě v Radhošti ve Frýdku-Místku, protože jak už jsem říkal – tohle město jsem si zamiloval. Kavárnu bych chtěl otevřít letos v srpnu, když bude mít dcera Marlenka patnácté narozeniny.
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
