Kliknutím zvětšíteDomov Iris v Ostravě-Mariánských Horách má za sebou kvůli covidové pandemii náročné období. Prioritou bylo a stále je zajištění bezpečného prostředí a spokojeného pobytu klientů v zařízení, které je nyní jejich domovem. Právě o co nejdelší a nejpoklidnější život klientů se v Domově Iris snaží.
Nejen samotná péče, ale také prostředí, ve kterém senioři žijí, napomáhá jejich poklidnému stárnutí. Název Domova Iris je odvozen od řecké bohyně duhy, která podle dávné mytologie mimo jiné spojuje nebe, zemi, byla poslem bohů, jejich pomocnicí, důvěrkyní a rádkyní. Její socha zdobí nově zkultivovanou zadní zahradu. V letošním roce je v plánu vybudování zahrady také před domovem, kde je nově i parkoviště pro zaměstnance a návštěvníky domova. Navíc se připravuje za vydatné pomoci města Ostravy rekonstrukce stravovacího provozu. O fungování domova a jeho výhodách se v rozhovoru pro Deník rozpovídal jeho ředitel Michal Mariánek, který ve své pozici zužitkoval letité zkušenosti ze sociální oblasti.
„Od roku 2004 jsem na magistrátu prošel oddělením sociálně-právní ochrany dětí a oddělením sociálních služeb, kde jsem zastával funkci koordinátora komunitního plánování sociálních služeb. Díky tomu jsem získal spoustu kontaktů a slušný přehled o sociální oblasti v Ostravě, ať už jsou to lidé bez domova, potřeby seniorské populace nebo lidé s mentálním či zrakovým postižením,“ říká Michal Mariánek, který se do širšího povědomí veřejnosti dostal později díky funkci náměstka primátora právě pro sociální péči. Od roku 2019 je ředitelem Domova Iris.
Nejspíše vám v politické práci značně pomohlo, že jste měl letité zkušenosti ze sociálních služeb, viďte? Kolikrát se vůdčí role v politice ujímají lidé bez předešlých zkušeností…
V tomto ohledu jsem měl podle mě dvě velké výhody. Jednou je práce pro město, pro samosprávu. Spousta lidí, co jde do poprvé zastupitelstva, zprvu ani neumí rozlišit státní správu a samosprávu. Netuší, jak funguje rada, co jsou komise, k čemu jsou výbory. Tím, že jsem pracoval na magistrátu, měl jsem přehled o jeho fungování. Druhou výhodou pro mě byly znalosti a zkušenosti získané díky spolupráci s organizacemi působícími v sociální oblasti v Ostravě.
A pomáhá naopak nyní Irisu při různých jednáních a při komunikaci skutečnost, že jste byl náměstek primátora? Má to teď domov s městem „snazší“?
Na městě jsem fungoval od roku 2004, takže mám i řadu profesních i osobních vazeb. A tím, že jsem byl i ve vedoucí pozici, si troufám říct, že to mám v Irisu skutečně trochu snazší. Ke svým kolegům vždy přistupuji partnersky, takže i díky tomu nyní dobře spolupracujeme. Dobré vztahy mám nadále i s jednotlivými členy vedení města. Kontakty a zkušenosti, které jsem získal díky pozici náměstka primátora mi minimálně rozšířily obzory a poskytly nové možnosti, jak nejrůznější situace řešit.
V posledních letech se v Ostravě hovoří o chybějících kapacitách v domovech pro seniory. Jaká je situace v Irisu?
Obecně nedostatečné kapacity pro seniory v pobytových službách jsou jakýsi mýtus. Ony jsou v jistém slova smyslu nedostačující, ale jejich prosté navyšování není řešení. Lidé chtějí co nejdéle zůstat ve svém prostředí, kde to znají a cítí se bezpečně, pro sytém i pro lidi samotné je lepší využívat terénní služby. Pobytová služba je navíc velmi nákladná a měla by nastoupit až ve chvíli, kdy se o seniora již nelze postarat doma. V současné době si troufnu tvrdit, že člověk, který pobytovou sociální službu opravdu potřebuje, ji v rozmezí šesti měsíců získá.
xx
Takže ta čísla, kolik chybí míst v domovech pro seniory jsou zkreslená?
Udělalo se několik kroků k tomu, aby byly údaje co nejpřesnější, což dříve nebývalo. Zpřehlednil se systém zájemců, protože lidé si dávají žádosti do více zařízení, a nakonec využijí samozřejmě jen jednu. To je v pořádku, jenže v evidenci města se objevilo 22 tisíc žádostí. Když se systém pročistil, výsledný počet se pohybuje kolem 1500 žadatelů. Celková kapacita lůžek ve městě je lehce nad dva tisíce, zhruba 600 míst se v domovech během roku uvolní. Navíc je v plánu výstavba nového domova seniorů v Mariánských Horách na Hulváckém kopci. Řešením však není jen vytvoření dalších míst. Je třeba si uvědomit, že každé místo vyžaduje nemalé náklady a ačkoliv přispívá i stát, jedná se o velkou finanční zátěž pro město.
S jakým očekávaným předstihem nástupu by si tedy lidé měli podávat žádost o přijetí do domova?
Není to tak, jak se lidé často mylně domnívají, že si spoustu let dopředu podají žádost a tím si místo „jistí“, to rozhodně ne. Případy se řeší individuálně, podle potřebnosti především ke zdravotnímu stavu a sociálnímu zázemí uchazečů, pečlivě se zvažuje, ke komu je koho možné dát na pokoj.
Stávají se konfliktní situace?
Nikoli často, ale stejně jako v běžném životě, tak také v domovech pro seniory vznikají mezi lidmi spory. Občas se stane, že se spárování seniorů na pokoj nepodaří ideálně, tak následně společně s klienty hledáme řešení ke spokojenosti všech.
Překvapilo mě, že specifikem Domova pro seniory Iris je základní věková hranice pro přijetí 40 let, byť samozřejmě doprovozena nejspíše nějakou zdravotní komplikací…
Standardní důchodový věk je 65 let, byť je to do jisté míry variabilní, a to je i hranice ve většině domovů pro seniory. U nás je to ale skutečně 40 let, protože se stane, že se lidé dostanou do situací, kdy už se o ně nelze starat doma. I takové příběhy tady máme. Z podstaty věci by měl být v pobytové službě umístěn člověk, který má sníženou soběstačnost. A platí už zmíněný trend, že zde lidé chodí ve vyšším věku, než tomu bylo dříve – a tedy i s horším zdravotním stavem.
Kolik klientů v předdůchodovém věku vůbec v Irisu máte?
Aktuálně se staráme o čtrnáct lidí, z toho je osm žen a šest mužů, nejmladší klient je ročník narození 1975.
Sledoval jste na klientech proměnu v době před covidem a naopak během něj či nyní snad už po covidu?
Především během prvního roku covidu to bylo velmi náročné, nejen pro klienty, ale i pro zaměstnance. Naše zařízení bylo navíc prvním v Moravskoslezském kraji, kde epidemie propukla. Tehdy navíc nebyly zajištěny ochranné pomůcky, sháněli jsme je po nocích a po známých. Zprvu jsme ani neměli jednorázové pláště, zaměstnanci pracovali v pláštěnkách. Klienti v televizi pořád slyšeli, jak jsou senioři nejohroženější, navíc nikdo nevěděl, co bude, takže to na náladě nikomu nepřidalo. Museli jsme rozdělit pracovní týmy a oddělit vstupy do budovy, aby se zaměstnanci nepotkávali. Bylo však hezké sledovat, když jsme po měsíci a půl udělali poradu na zahradě, jak se lidé zase rádi vidí. Nebo když se babičky vracely z nemocnic, jak říkaly: Konečně zase doma! Byly šťastné, že jsou zpátky. Covid nám taky částečně roztřídil zaměstnance takříkajíc na chovné a tažné – někteří dali výpověď, protože měli strach, jiní si vzali dlouhodobou nemocenskou. Naopak někteří s rizikem, kdy jsme nevěděli, co bude, do toho šli i přes různé komplikace. Nemohli jsme naše klienty opustit, někdo se o ně postarat musí. A na takové lidi jsem coby ředitel hrdý. Od vrátných po účetního.
Přispěl covid alespoň k tomu, že dnes máte v domově lepší organizaci práce či návyky?
Metodika ohledně pandemie je dnes samozřejmě lepší, naši kolegové jsou zkušenější. Zdigitalizoval se systém práce, vznikly různé sdílené dokumenty, do čehož se předtím lidem moc nechtělo. Ve vztahu ke klientům jsme si například mysleli, že si během zákazu návštěv pomůžeme skypem, ale naráželi jsme na to, že zatímco klienty jsme zaopatřili, jejich rodinní příslušníci nebyli technicky zabezpečení nebo dost zdatní. Navíc lidé špatně slyší nebo vidí, takže hovor pro ně byl do jisté míry stresující a smrskl se na neustále opakování slůvka „cože?“. Tehdy jsme zprovoznili Iris kukátko, kdy se mohli s návštěvami vidět přes sklo a telefonovali si. Covid měl taky obrovský finanční dopad na domovy, vznikaly nám ročně několikamilionové vícenáklady. A do určité míry to stále platí. Bylo důležité, že město i stát pomohli. Na tohle si v sociální sféře v Ostravě nikdo nemůže stěžovat.
13
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
