„Kolotočářství se v našem rodě dědí z pokolení na pokolení, už to trvá tolik generací, že to ani neumíme spočítat. Rozhodně ale tohle řemeslo máme v rodině už několik staletí. Přesto se bojím, že tahle naše rodinná tradice zanikne. Naši mladí už to nechtějí dělat, tahle práce totiž obnáší spoustu dřiny a starostí a výdělky někdy stačí tak s bídou na základní potřeby,“ posteskl si dědeček rodu František Spilka. Mnoho dětí z rodiny prý po škole od kolotočů odchází k jiným profesím. „To víte, už to není, co to bývalo. Kdysi lidé měli kino a kolotoče, jinak se nic moc nedělo. Kdežto dnes se nabízí ohromná spousta nejrůznějších možností a kolotoče už dávno ztratily své výsadní postavení. Kromě toho v tom hodně hrají roli i peníze. Rádi bychom vozili za korunu nebo za dvě, jak to bylo kdysi, ale všechno zdražilo a dotýká se to i nás. Vyšší náklady se v ceně vstupenek prostě musí projevit,“ řekl František Spilka. Když se navíc nevydaří počasí, kolotoče se mnohdy topí v blátě a lidé o ně nemají zájem. „Tržby pak nepokryjí ani nejnutnější náklady,“ dodal nejstarší z kolotočářů. „I když je to někdy svízel, děláme tu práci proto, že nás baví a máme ji rádi. Narodili jsme se u kolotočů a já si třeba nedokážu představit, že bych dělal něco jiného,“ svěřil se vloni šestnáctiletý Ladislav Lánik. Ukončil základní školní docházku a přemýšlel, co dál. „Po základní škole mi rodiče dovolili rok volna. Vlastně ani nevím, jestli vůbec nějakou další školu potřebuji. U kolotočů musíme umět všichni všechno. Proto už i malé děti se vším pomáhají a všechno se rychle naučí. Kluci třeba většinou už v deseti letech umí řídit kamion, já umím svařovat, pracovat se dřevem, opravit auto, zvládám zámečnické práce a poradím si i s elektrikou. Kdybych se něčím vyučil, dostanu sice papír, ale jinak by to pro mě asi velký přínos nemělo,“ přemýšlel Ladislav Lánik. Život kolotočářů kromě kočovného způsobu života obnáší také spoustu organizování, technických prací, ale nevyhnou se ani administrativě. „Než přijedeme na štaci, musíme všechno předem domluvit a připravit technické zázemí, potom atrakce přivezeme, postavíme, zapojíme, zkontrolujeme a na konci je zase třeba všechno rozmontovat a zabalit, je to pořád dokola,“ popisoval Ladislav Lánik. Přes zimu rodina kolotoče i auta opravuje. Život v maringotkách a neustále přesuny z místa na místo hodně ovlivňují i soukromý život kolotočářů. Přátel, kteří nepatří k branži, moc nemají a své životní partnery si většinou vybírají zase jen mezi kolotočáři. „Je to tak nejlepší, lidi, kteří u kolotočů nevyrostli, náš způsob života většinou nezvládají. Zajímavé je, že mezi námi nejsou ani žádné rozvody. Například náš dědeček s babičkou se poznali v šestnácti letech a od té doby jsou jen spolu a pořád se mají rádi. Všechny ženy u nás prostě mají v životě jen jednoho muže. Kdyby žena z naší branže byla nevěrná, znamenalo by to pro ni obrovské ponížení a ostudu, všichni by ji odsoudili. Rodiče nás vychovali dost přísně, nepustili by mě samotnou třeba někam na diskotéku – a vlastně mi to ani nechybí,“ vyprávěla o svém životě osmnáctiletá Anna Lániková, která právě připravovala svatbu se svou první láskou.