„V zemích západní Evropy existuje řada příkladů, kdy je struska za přísně stanovených podmínek použita do konstrukčních vrstev silnic. Využití strusky v souladu s těmito podmínkami naplňuje principy oběhového hospodářství,“ napsal Deníku Ondřej Charvát z ministerstva životního prostředí.
Úřad už proto zkušenosti z jiných zemí zkoumá a použití tohoto materiálu zvažuje. Po silnicích s obsahem strusky už prý jezdí například řidiči z Nizozemska, Švédska, Dánska či Finska.
Problematická struska
Zpráva ale zvedla ze židlí ekology. Struska je podle nich problematická. Pokud by se opravdu měla začít používat pro stavbu silnic, tak jen pod silnou vrstvou nepropustného materiálu. Navíc v uctivé vzdálenosti od vodních zdrojů a hladiny spodní vody.
„Struska totiž obsahuje soli, kovy a toxické organické látky, jako jsou například bromované dioxiny, které se při styku s vodou vyplavují do podloží,“ upozorňuje Jindřich Petrlík – specialista na toxické látky ze sdružení Arnika.
V Česku to podle něj platí dvojnásob – místní silnice jsou totiž na rozdíl od dánských nebo švédských většinou popraskané a rozbité. Jedy tak mohou do půdy a vody unikat velmi snadno.
Struska navíc může pocházet z hutních provozů, což v jiných zemích, kde se metalurgií nezabývají, nehrozí.
Fotogalerie: Stavba dálnice je v polovině
„Příkladů, kdy byl použit problematický odpad z hutních provozů na Ostravsku, je v Česku popsáno dokonce několik,“ řekl Petrlík.
Ostatně Česko je podle něj laxní i při nakládání s dalším nebezpečným odpadem – s popílkem.
Kam s popílkem?
Spolek Arnika dokonce vznesl podezření, že popílek ze spaloven nebezpečného odpadu končí ve stavebním materiálu. Popílek přitom obsahuje vysoké koncentrace dioxinů, které poškozují nervovou soustavu a štítnou žlázu.
To ale vedení resortu odmítá. „Provozovatelé spaloven i zařízení na energetické využití odpadů jsou povinni hlásit ministerstvu podrobné údaje o odpadech, které byly v zařízení vyprodukovány, komu byly předány a v jakém množství. Na základě toho se provádějí křížové kontroly, které ukážou, zda jsou informace pravdivé,“ popisuje Ondřej Charvát z úřadu.
Popílek podle něj nejčastěji končí na skládce nebezpečných odpadů. V roce 2017 se ho v Česku vyprodukovalo asi 1057 tun.
