Dvacáté výročí letos v srpnu oslaví místecký Vagón cafe bar. Pro netradiční prostor se rozhodl tehdy dvaadvacetiletý Marek Zoun. V roce 1997 koupil vyřazený železniční vagón za čtrnáct tisíc korun. „Mí rodiče odebírali časopis, kde byla spousta zajímavostí, a já jsem v něm rád listoval. Jednou jsem tam uviděl Grand Express Vagon, který jezdil v Dubaji. Dostal jsem nápad a z recese si podal inzerát,“ vypráví Marek Zoun o tom, co stálo za výběrem prostor baru.

Závod Běhej lesy v Bílé se vydařil. Foto: archiv pořadatelů
S Běhej lesy vyběhl z Bílé v Beskydech i zpěvák Mišík. Běžci pomohli Karolince

Za tři týdny na inzerát odpověděli ze stavitelství železnic. Převoz z Bohumína na místeckou Riviéru trval tři dny a začala tak kompletní renovace, která trvala dva roky. „Oplašťování, zateplování, pořízení vybavení interiéru. Měsíce jsem lezl po kolenou a křídou kreslil, kde bude záchod, stůl nebo bar,“ popisuje Zoun.

Vagón otevřel v srpnu roku 2000. „Nechtěl jsem mít ryze jenom bar, ale přál jsem si, aby se tady každý cítil dobře. Potkávají se tady všechny věkové skupiny, dokonce někteří naši klienti přicházejí z blízkého domova důchodců. Přijdou, dají si kávu nebo míchaný nápoj, klidně i megamojito. Odpoledne k nám zavítají rodiče s dětmi a večer se západem slunce se zdejší atmosféra mění v trošku barovou, kdy chtějí lidé posedět u drinku,“ vysvětluje.

Po vyučení v oboru kuchař/číšník strávil nynější majitel Vagónu pět let v zahraničí, kde bylo zcela běžné, že se vlastník restaurace nebo hotelu zapojil do chodu podniku. „Byl jsem překvapený, že tady hospodští přijdou ráno na kafe a večer pro peníze. Zdá se mi, že kvůli dobrým vztahům se zaměstnanci a chodu podniku, se musíte jako majitel angažovat v provozu. Personál si k vám získává respekt tím, že děláte vše společně a jste na jedné lodi,“ myslí si Zoun.

Jeho slova potvrzuje i barmanka Pavla Pruchnická. „Marka ani neberu jako šéfa, spíš jako bratra. Vždy před směnou si dáme kafe, probereme, co je třeba udělat, změnit, vyřešit. Panuje tady rodinná atmosféra,“ říká. Sama ve Vagónu pracuje téměř od počátku. „Jsem tady 19 let a doufám, že ještě dalších 19 budu,“ dodává se smíchem.

Výstava Jana Bocka s názvem Mávnutí motýlích křídel v Galerii města Třince. Foto: archiv galerie
Jan Bocek versus koronavirové umění. Kontrast dvou nových expozic Galerie Třinec

Osmnáct metrů dlouhý vagon vyrobili v roce 1932 a jeho hmotnost činí 39 tun. Původně poštovní vagon se proměnil v bar a dnes nabízí necelých čtyři sta destilátů a sto míchaných nápojů. Dovnitř se vejde až čtyřicet návštěvníků a kapacita terasy je zhruba pro sto dalších.

Tereza Liczmanová