V roce 44 před naším letopočtem to byl 15. březen, který se vryl do paměti lidstva pod názvem Březnové idy, latinsky Idus Martiae. Je to den, kdy byl zavražděn římský císař Julius Caesar. Letos v březnu nezabíjela ničí ruka, ale čínský virus, který se přenesl na tržištích města Wu-chan z netopýrů na člověka.

První tři případy nákazy byly v Česku odhaleny 1. března. Šlo o lidi, kteří se vrátili z lyžování v Itálii. Vzhledem k tomu, že infekce se šířila dotykem a kapénkami, první ochranou proti ní byla dezinfekce a rouška zakrývající nos a ústa. Ani jednoho se zdravotníkům a obyvatelstvu nedostávalo v dostatečném počtu, ačkoliv ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO) během února ujišťoval, že ústenek je dostatek.

Ve čtvrtek 12. března odpoledne vystoupil na tiskové konferenci po mimořádném zasedání vlády premiér Andrej Babiš a oznámil: „Jsme přesvědčeni, že rozhodnutí, které přijala dnes vláda, to znamená vyhlášení nouzového stavu, je správné. Děláme všechno pro to, abychom zabránili šíření koronaviru v České republice a abychom ochránili zdraví našich občanů.“

Vláda vyhlásila stav nouze od 12. března 14.00 hodin na dobu 30 dnů. Nejdramatičtějším opatřením byl zákaz vycestování do rizikových zemí a přechodu hranic kromě vyhrazených míst. O čtyři dny později se hranice ČR uzavírají úplně, výjimku jsou jen cesty za rodinou a za prací. Právě toto omezení označil v listopadovém interview pro ČT předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský za protiústavní. Když o stížnosti na zákaz cestování rozhodoval jeho soud, zamítl ji z formálně procedurálních důvodů.

Bez ochrany

Uzavření země, pro něž se vžilo anglické označení lockdown, provázel zoufalý nedostatek ochranných pomůcek. Lidé vykoupili v lékárnách všechny zásoby roušek. Přitom koncem února na obavy praktických lékařů ministr Vojtěch reagoval slovy: „Jsme schopni to vyřešit v řádu týdnů.“ Začátkem března však přiznal, že v nemocnicích a ordinacích chybí až milion respirátorů. Objednané dodávky se rušily, neboť deficit tohoto materiálu pociťovaly všechny evropské státy.

Východiskem se ukázaly dvě cesty, jednak domácí šití roušek, jímž se Česko proslavilo po celém světě, jednak dovoz z Číny. O ten se postaral ministr vnitra a šéf Ústředního krizového štábu Jan Hamáček (ČSSD) i díky výrazné podpoře prezidenta Miloše Zemana. K 30. dubnu vnitro rozvezlo 62,8 milionu roušek, devět milionů respirátorů, přes 39 milionů rukavic, dva miliony návleků. Celkem za ně vláda čínským firmám zaplatila čtyři miliardy korun. Nebyla to ovšem jediná cena. Letadlo s prvními pomůckami vítali na letišti v uctivém předklonu premiér Babiš i ministr vnitra Hamáček.

Přežili jsme díky náhodě

Březnové umrtvení země znamenalo kromě obrovské zátěže zdravotního systému třeba masový přechod k práci z domova nebo komické zarůstání celé populace nezvladatelným hárem. Depresivně působila liduprázdná náměstí metropole a stažené rolety ještě včera pulzujících obchodů a hospod. Z mého pohledu však nejvíc traumatizujícím zjištěním bylo, že první vlnu koronaviru Česko zvládlo téměř na výbornou jen díky šťastné shodě okolností.

Spolumajitel pojišťovny Direct Pavel Řehák jen tak pro sebe vytvořil matematický model růstu nákazy v Itálii a přenesl ho do českých podmínek. Vyděsilo ho to natolik, že výpočty předal ministrům vnitra a zdravotnictví. Ti naštěstí jeho materiál nehodili do koše, ale konali. Do té doby vláda, která deset dní otálela s ustavením Ústředního krizového štábu, neměla k dispozici nic, žádný pandemický plán, predikční a informační centrum. Nula. S takovým poznáním se ve světě plném nejistot nežije dobře.