Předchozí
1 z 7
Další

Celestín Opitz z Heřmánkovic zahájil před 175 lety éru bezbolestného operování  

František Celestýn Opitz podal jako první v Čechách v nemocnici Na Františku v Praze éterovou narkózu.František Celestýn OpitzZdroj: Deník/Jiří ŠpreňarToužil stát se lékařem a pomáhat nemocným. Navzdory tomu, že pocházel z chudých poměrů dostalo se nejslavnějšímu rodákovi z Heřmánkovic na Broumovsku vzdělání na gymnáziu, později i ranhojičského v Praze a lékařského ve Vídni. Řeč je o Celestýnu Františku Opitzovi (25. 2. 1810 - 7.12.1866), který se do historie medicíny zapsal tím, že jako jeden z prvních na evropském kontinentě a první u nás provedl operaci v éterové narkóze. Rodák z Heřmánkovic tak zahájil v Čechách éru bezbolestného operování.

Od průkopnické operace v éterové narkóze u nás uplynulo letos již 175 let. Jejím provedením 7. února 1847 v Nemocnici Milosrdných bratří Na Františku v Praze si zajistil věhlas nejslavnější heřmánkovický rodák a průkopníka v medicíně Celestýn František Opitz. Ten se dlouhodobě zabýval tím, jak pacientům ulevit v bolesti. Do té doby bylo jedinou možností podat jim velké množství alkoholu. Chirurgie se přitom omezovala pouze na amputaci končetin, například do dutiny břišní se lékaři neodvažovali zasáhnout. Opitz se rozhodl použít éter. Několik let studoval jeho účinky a zkoušel ho na zvířatech. Přesvědčit vedení nemocnice, aby se metoda vyzkoušela na lidech, nebylo jednoduché. Tenkrát se věřilo, že bolest má pro člověka zvláštní význam, posiluje ho a je příležitostí k prokázání poslušnosti k Bohu.

Bohužel existuje málo informací k tomu, od kdy se Opitz zabýval pokusy s aplikací narkózy. Z pražského německého deníku Bohemia se ale zachovala informace, že 6. února 1847 vyzkoušel celkovou narkózu na „silných a neoperovaných dobrovolnících“. A o den později za pomocí éterové anestezie vyoperoval velký vřed mimořádně citlivému pacientovi. Cesta k přehlušení bolesti byla objevena.

Zavedení účinného a spolehlivého znecitlivění mělo převratný význam pro nemocného a zejména pro chirurgy. Na věhlasu jeho zákroku neubírá ničemu ani skutečnost, že nebyl první na světě, který takovou operaci uskutečnil. První byl jeho americký kolega doktor Wiliam T.G.Morton, který ji provedl asi o čtyři měsíce dříve v Bostonu. Nicméně oba pracovali nezávisle na sobě. Informaci o celosvětově první úspěšné éterové narkóze získal Celestýn Opitz podivuhodně brzo od řádového bratra Patrika, který byl svědkem oné události.

Budova firmy Petrof v Hradci Králové
Šikulové východních Čech. Tyto osobnosti psaly historii nejen Pardubického kraje

Od této první operace provedl ještě 186 operací v narkóze pomocí jednoduché skleněné baňky, v níž byla látka nasáklá éterem. V jeho myšlence bezbolestné operace pokračoval celý vývoj moderní medicíny. Po tomto úspěchu mu dokonce Vídeňská univerzita nabídla doktorská studia chirurgie, která přijal. Odjel do Vídně a pokračoval tam jak ve studiích, tak v prosazování operací v narkóze. Vzdělaný chirurg ovládal němčinu, češtinu, latinu, francouzštinu a angličtinu. V roce 1866 mu byl udělen rytířský kříž řádu Františka Josefa I. Zemřel 7. prosince téhož roku následkem přepracování.

V obci nezapomněli

Dne 18. června 2004 byla na budově obecního úřadu v Heřmánkovicích Celestýnu Opitzovi slavnostně odhalena pamětní deska za účasti zástupců České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzívní medicíny, řádu Milosrdných bratří svatého Jana z Boha a občanů obce.

Od roku 2010 je řádem milosrdných bratří každoročně udělováno ocenění, které nese jeho jméno. Cena Celestýna Opitze je udělována za vzor v péči o nemocné a potřebné.

V letošním roce si v Heřmánkovicích slavného rodáka připomněli například během tradiční Noci s Andersenem, která se konala v místní knihovně. Rovněž před prázdninami opustila tiskárnu informační a turistická brožura, která o slavném rodákovi turisty i místní obyvatele informuje. Rodný dům Celestýna Opitze - statek č. 8 - v 60. letech minulého století vyhořel a na jeho místě byla kolem roku 1983 postavena bytovka pro zaměstnance státního statku.

Další připomínka na slavného rodáka se nachází za heřmánkovickým kostelem Všech svatých. Jeho otec Franz Opitz nechal na cestě nad kostelem postavit kamenný sloupek s kovovým křížkem a oválnou porcelánovou deskou. Boží muka stojí na žluté turistické značce a obec plánuje u křížku postavit informační tabuli. 

Věčný "bažák" Jakub Hron byl odvážný "pokusník"

Po léta zapichoval do bláta kolíky, na základě toho spočítal jeho průměrnou vrstvu v Čechách a podle toho si nechal zhotovit náležitě tlusté podrážky. Zklamán nedokonalostí českého jazyka se ji jal obohacovat svými novotvary: bažák (student), zpyták (profesor), lepšišťan (optimista), horšišťan (pesimista), bezvládišťan (anarchista)… Štrůdl nazýval svinstvo jablečné, jako závin, který se svinuje, gauč byl pro něj hovník.

Profesor na královéhradeckém gymnáziu Jakub Hron Metánovský (4. 6. 1840 - 29. 4. 1921) pronikal během svého života do mnoha oborů a byl neobyčejně plodným vynálezcem, sic poněkud extravagantním. A podobným dojmem působily jeho objevy.

Kromě toho byl básníkem, teoretickým fyzikem, filologem, psychologem, logikem, etikem, filosofem, průkopníkem multimedialismu… Nepřipomíná vám českého velikána Járu Cimrmana?

Rád by vzhůru k nebesům…

Hron se proslavil i vynálezem nepřekotitelných kalamářů - skleněných buňátů a trojátů. Jeden takový si pořídil jako kuriozitu Karel Čapek. Jiný z jeho zlepšováků mu umožňoval kouřit jeden doutník déle než 14 dnů, vlastnoručně zkonstruovaným kulstínměrem neúspěšně měřil vzdálenost mezi Zemí a Sluncem.

"Dále sestrojil lehátonohátopisát, sestrojil balon, s nímž se odvážil vzlétnout za bývalou plynárnou a s nímž záhy spadl, sestrojil model svého homolovitého klobouku, sepsal spis Čujba čili jsoucno prostora, Hranatiny, Libomudrovna, Přípona tvorebná ba a řadu podobných nesmyslů," líčí svého profesora v knize Hrst vzpomínek na starý Hradec Králové Jiří Vladimír Tolman.

Paramo Pardubice
Klavíry, kožichy i pivo. Sedm slavných výrobků a značek východních Čech

Své studenty zahrnoval termíny jako bezdílát (atom), nedrob (molekula), mluno (elektřina), háma (hmota). Místo pozorovat říkal čouti, materialismus byl podle něj hámitenstvem. Zatvrzelé používání novotvarů mu na hradeckém gymnáziu srazilo vaz. Při návštěvě inspektora při závěrečné konferenci prý prohlásil: "Já bych si jen přál, kdybych byl tak moudrým, jako zde přítomný pan zemský pozorovák, zkušebák a zpyták."

Dostal modrý arch a podepisoval se výslužník. S Hradcem se rozloučil již zmíněnou vzduchoplaveckou epizodou, kterou i přes pád naštěstí přežil.

V 61 letech studentem lékařství

Později studoval ještě práva, medicínu a bohosloví. V zájmu trpícího lidstva při zkouškách z medicíny propadl. Zemřel ve svém rodném Metánově. Uznání se za svého života nedočkal.

Zato dnes jsou na něj obyvatelé Metánova náležitě hrdí, v květnu roku 2007 bylo v budově metánovské školy otevřeno jeho muzeum - Kabinet profesora Hrona. A literatura spojená s touto nevšední osobností jde prý pěkně na odbyt. Část jeho kuriózních památek můžete vidět i v Muzeu v Kamenici nad Lipou.

Krňovičtí tesaři křísili sekernictví z knížek a starých plánů

Takřka zapomenuté řemeslo se naučili tesaři z Podorlického skanzenu v Krňovicích. Aby mohli z popela vzkřísit vodní mlýn, který stával sousední Bělči nad Orlicí, naučili se sekernictví. Tedy velmi zjednodušeně stavbě mlýnů. Jedním z novodobých sekerníků je Jakub Záruba.

Co vlastně dělá sekerník?
Sekerník se specializuje na stavby mlýnu, pil a hamrů. Musí zvládnout tesařinu, truhlařinu, ale také být trochu kovářem. Specialitou řemesla jsou ozubená soukolí. Sekerník musí umět navrhnout vodní kolo, větrný mlýn, spočítat správné zpřevodování.

Kdy bylo sekernictví na vrcholu?
Vzkvétalo do nástupu průmyslové revoluce. Vítr a hlavně voda do té doby poháněly mlýny, pily, hamry. V 19. století je začaly nahrazovat parní stroje a stabilní motory.Vaše rodinná firmy staví roubenky a vybudovala skanzen, jak jste se k sekernictví dostali?

Vlastně to souvisí právě se skanzenem. Chtěli jsme obnovit vodní mlýn z Bělče nad Orlicí a to je právě práce pro sekerníka. Pak už jsme zkušenosti využili při stavbě větrného mlýnu.Kde se dá tohle starobylé řemeslo naučit?
Sekernictví je staré sedm, možná osm staletí. Dá se říct, že u nás je dnes už prakticky zaniklé. Čerpali jsme z knih, které napsal Luděk Štěpán, zakladatel skanzenu Veselý kopec, který nám ještě jezdil i radit. Čerpali jsme z řady výkresů od pana Pilaře, který pocházel ze známého sekernického rodu. Ty výkresy jsou opravdu nádherné, jejich součástí byly i výpočty.

Navrhoval sekerník i to vodní hospodářství?
Sekerník musel umět spočítat, kolik bude potřeba vody, jaký musí mít spád, kudy vést náhon. Musel umět navrhnout i jez, když to bylo potřeba. Mimochodem, každý vodní mlýn měl vodní cejch a nesměl odebrat víc vody, než měl povoleno. To proto, aby si mlynáři na jednom toku nemohli škodit.

Zdroj: Jiří Fremuth

Pomáháte si dnes moderními nástroji?
Na hrubou práci využíváme motorové pily, ale zbytek už děláme ručně, jako kdysi. Takže sekery, pořízy, hoblíky nebo dláta.

Jaké dřevo se používá na výrobu soukolí?
Používá se převážně dub, který odolává vodě, dřevokaznému hmyzu a přitom je dostatečně tvrdý. Ještě lepší je pak habr, jasan nebo jilm. Ty jsou houževnatější, ale neodolávají tak dobře vodě. Používají se spíš na ty větrné mlýny.

Mažou se dřevěná soukolí? Dříve se používala kolomaz, dnes už mažeme klasickou vazelínou. Některé hřídele jsou opravdu masivní, je těžké najít vhodné stromy?
To máte pravdu. Třeba svislý hřídel, kolem které se natáčí mlýn proti větru, a na kterém vlastně celý stojí, je dlouhá šest metrů a má průměr 70 centimetrů. Říká se jí „pan otec“ a je to největší kus dřeva, který jsme obrobili. Strom jsme vybírali dlouho, nakonec jsme skáceli půl kilometru od skanzenu 230 let starý dub a vlastně jsme z něj postavili celý mlýn. Strom musí být rovně rostlý, ale musí také růst na místě, odkud ho dokážeme dostat. Mimochodem, třeba paleční kola se dělají ze syrového dřeva.

Jak si pak poradíte se sesycháním dřeva?
V prvních letech se musí vše neustále seřizovat. S čerstvým dubem se lépe pracuje.Práce se dřevem je asi krásná?Je. Baví nás učit se nové věci a posunovat se dál. To je radost. 

Trám po trámu… Polygonální stodola padala, nadšenci ji přenesli do Trstěnice

U Mikšíkova statku v Trstěnici stojí roubená polygonální stodola. Nestála tady ale vždycky, jak by se mohlo zdát. Původně se nacházela v sousední Čisté a byla už v havarijním stavu. Spolek archaických nadšenců se v roce 2015 rozhodl, že unikátní stodolu zachrání a přenesou ke statku. Doslova přenesou, protože nadšenci celý objekt rozebrali, trám po trámu, vše popsali a v Trstěnici znovu složili.

Dnes se u polygonální stodoly konají setkání řemeslníků a další akce zaměřené na staročeské tradice. Vojtěch Kmošek ze Spolku archaických nadšenců přibližuje příběh jedné polygonální stodoly.

Rozebrat stodolu trám po trámu. Bylo to náročné?
Stodolu jsme opravdu rozebrali pečlivě trám po trámu, protože jsme chtěli využít maximální množství původních prvků. Samotnému rozebrání předcházelo zaměření naskenování ve 3D a označení všech trámů štítky a čísly. Náročné to určitě bylo, především proto, že stodola byla částečně zřícená a museli jsme postupovat velmi opatrně. Navíc většina trámů má velký průřez a některé délku až 14 metrů. Trámy ze stodoly se převážely do nedalekého areálu zemědělského družstva a následně na opravu k tesařům na dílnu. A nakonec jsme hotové opravené trámy složili na místě jako velkou stavebnici. Naši předci byli velmi pečliví a spoje trámů v polygonech jsou vyrobeny téměř s milimetrovou přesností, proto jsme při zakládání první řady trámů využili služeb geodeta, aby bylo možné složit trámy přesně dle původních poloh a nemuseli jsme nic upravovat.

Stodola u vás na statku není jen historická stavba, ale je funkční, že?
Na začátku celého procesu transferu a obnovy stavby jsme vytvořili odborný tým Institut lidového kulturního dědictví, kde jsou nejen architekti, ale i památkáři a archeologové a na celém procesu jsme se společně domlouvali. Vyrazili jsme na zkušenou po skanzenech v ČR, ale i do Německa a do národního skanzenu ve Švýcarsku. Stodola je plně funkční, podařilo se nám opravit i původní vrata z roku 1697.

PETROF
KVÍZ: Tesla, Petrof, ETA. Vyznáte se ve slavných značkách východních Čech?

Co se v ní celý rok děje?
Je naprostým unikátem nejen mezi roubenými stodolami, ale původními stodolami celkově, protože slouží svému původnímu účelu, a to zpracování obilí. My zde zpracováváme žitnou slámu na výrobu doškových střech a ošatek ze slámy. V průběhu roku zde děláme kurzy starých řemesel pro školy a v rámci kulturních akcí zde máme zázemí v případě deštivého počasí.

Pokračuje nějak její obnova ještě? Musíte třeba opravovat střechu?
Ano, u takto staré stavby je obnova nekonečný proces. Neustálou údržbu vyžaduje slaměná došková střecha, kterou nám v poslední době dost "čechrají" velké nápory větru. Dále je třeba obnovovat olejový nátěr na šindelové části střechy. Se stodolou máme ale spoustu dalších plánů, počínaje osazením původního žebříku, doplnění prkenných příček přístodůlků, dokončení hliněného mlatu, osazení háků na žebřiny.

Polygonální stodola pochází z roku 1697/1698. Původně stála nad usedlostí čp. 97 v Čisté, kde byla součástí hospodářství spolu s roubeným domem z let 1616/1617, obytnou částí z 20. století a sýpkou. Objekt se v roce 2015 nacházel již v havarijním stavu a hrozil mu nevyhnutelný zánik. Rozebrání stodoly trvalo čtyři náročné dny. Jednotlivé prvky byly označeny číselným kódem a převezeny do nedaleké haly k uskladnění. Zde byly pak postupně prvky opravovány a převáženy na místo stavby. Díky pečlivé práci se podařilo zachránit velké množství původních trámů a stodola tak působí velmi autenticky. Stodola má původní doškovou krytinu a sklon střechy 55°. Jedná se o jednu z posledních polygonálních stodol v České republice.

Tkadlec Josef Fidler: E-shopy? Je to degradace rukodělné práce  

Josef FidlerJosef FidlerZdroj: Deník/Romana NetolickáTkadlec Josef Fidler s tituly "Nositel tradice lidových řemesel" a "Srdcař roku 2022" už sedm let sídlí v historické části města Hlinska zvané Betlém. Do stavení z roku 1799 se opět vrátilo ruční tkaní a získává věhlas už i za hranicemi Česka.U dveří domku, ve které Josef Fidler téměř denně pracuje na tkalcovských stavech visí tabule s upozorněním že dovnitř mohou jen ohlášené návštěvy."Na setkání s ruční prací si musíme vzájemně udělat čas. Tohle stavení, ve kterém pracovali a žili hlinečtí tkalci má jedinečnou atmosféru, která dokáže podtrhnout už málem zapomenuté řemeslo" vysvětlil Josef Fidler.

Právě kvůli autentičnosti a náročnosti tkané práce by nikdy své výrobky neprodával na e-shopech. Podle jeho přístupu k práci by se jednalo o degradaci významu ruční práce."Nebudu prodávat své zboží aniž by ho zákazníci viděli na vlastní očí. Pouze osobní návštěvou tkalcovny mohou pochopit nejen pracovní postup výroby, ale také hodnotu ruční práce."A ještě jedno ho zaráží - sleva na ručně zhotovené dílo. "To má přece trvalou nebo i rostoucí hodnotu a nelze ho jen tak zlevnit", pozastavil se hlinecký tkadlec, který již před časem navázal spolupráci i přátelství s renomovanou módní návrhářkou Beatou Rajskou, která ve své práci využívá i zde se rodící žinylku.

Letní deník - logo 2022Zdroj: DeníkVlasová tkanina s výraznými řádky vzniká jedinečnou ručně tkanou technologií. Vznikla ve Francii, nesoucí počeštěný název (chenille - housenka). Zvláště na Hlinecku se stala od roku 1880 významným oborem ručního tkalcovství, především zásluhou místního továrníka Josefa Laška, který technologii poupravil a za zdokonalení výroby žinylky obdržel od císaře Franze Josefa v roce 1892 nejvyšší státní ocenění Zlatý kříž.

V současné době je ručně tkaná žinylka zapsaná na "Seznam nemateriálních kulturních statků tradiční lidové kultury České republiky" a tím se její obnovená výroba stala kulturní památkou.Josef Fidler vrátil zapomenuté žinylce život a tomu napomohla i Beata Rajská. "Paní Beata byla tou nejlepší volbou pro unikátní technologii. Chtěl jsem dát žinylce současný vzhled aby byla nositelná pro současné dámy. A kdo jiný by mohl náročný úkol splnit než ona?

Zdroj: Archiv Josefa Fidlera

Naučila mě také spoustu jiných věcí, jednou z nich se umění dívat se na ruční práci jiným pohledem, jít do skutečné hloubky rukodělné práce. Nejdůležitějším poznatkem, který jsem od ní získal a naučil se je vážit si své práce a nesnižovat její hodnotu" zdůraznil Josef FidlerHlinecký tkadlec v poslední době hodně spolupracuje s motorkáři, kteří objevili kouzlo a krásu jeho šátků v ikonických barvách strojů Indian a skútrů Vespa. Šátky, navržené speciálně pro tyto dvě legendární značky, se vyznačují decentním zpracováním v němž vyniká výrazný dezén.

Josef Fidler prezentuje svoji tkalcovskou práci i ve skanzenu na Veselém Kopci, kde pěstuje a zpracovává dnes již vzácnou rostlinu - len přadný a v rámci speciálních komentovaných prohlídek přibližuje lnářství návštěvníkům tohoto pohádkového místa.Několikrát byla jeho práce představena v televizních pořadech "Co naše babičky uměly a na co jsme již zapomněli" a v "Toulavé kameře".Jeho hlavní práce se ale soustředí do chalupy na Betlémě v Hlinsku, kterou má od roku 2015 v pronájmu od Muzea v přírodě Vysočina a snaží se jí navrátit původní tkalcovský ráz. A to se mu daří. Při nedávné rekonstrukci byly odstraněny pozůstatky bývalého využití stavení, interiér vybílen postaru vápnem, na původní místo přistavěna pavlač a nyní je již dokončena i místnost pro hosty navozující příjemnou atmosféru.

Zámek v Ratibořicích.
Notoricky známá místa i skryté perly. Inspirujte se k návštěvě východních Čech

"Tohle všechno na zákazníka, který si přijde pro zboží neskutečně dobře působí. A když hotové dílo předávám, pozoruji jeho oči, které poví vše", uzavřel Josef Fidler.Je si sice vědom, že pro své tkalcovství, aby nezaniklo bude potřebovat následníka. Zatím se sice žádný vhodný adept nenašel, ale bezpečně ví, že se ten správný člověk, který bude v tkalcovské tradici pokračovat, najde.V řemesle se nedá nic ošidit a vidina rychlých a snadných zisků je také mylná. Bude to tedy člověk. který bude naplno splňoval jeho životní krédo "Ruční tkaní…s láskou".

Josef Gočár 

Zdroj: Deník/Nikola Remešová

Narodil se v roce 1880 v Semíně, v Pardubicích studoval reálku a později si zde našel manželku, dceru pardubického sládka a primátora.

Josef GočárJosef GočárZdroj: ArchivJosef Gočár patřil k nejvšestrannějším českým architektům moderní doby. V Pardubicích lze jeho architekturu znát například z Winternitzových mlýnů.

Jeho jméno nově ponese i Východočeská galerie, která se v příštím roce přesune právě do Automatických mlýnů.

V roce 2000 byl Gočár v anketě vyhlášen za největší osobnost české architektury 20. století.

Visutý most Sky Bridge 721

Visutý most se otevřel v polovině května 2022. Dolní Morava je jedno z nejrychleji rostoucích turistických center v zemi. Vedle oblíbené stezky v oblacích, bobové i mamutí horské dráhy a dalších atraktivit postavili v obci také visutý most. Ten svými rozměry pokořil dosud nejdelší most ve Švýcarsku. Unikátní téměř 730 metrů dlouhý a 95 metrů vysoký most, jenž vede od chaty Slaměnka nedaleko Stezky v oblacích přes údolí až k úbočí jesenického kopce Chlum.