Především je spojuje vůle vzepřít se „nezvratnému“ osudu. Obě mají také víru v naději. Tu jim dali v souladu s mottem Rehabilitačního ústavu Kladruby, kde se pomalu vracely do života, jeho pracovníci. A obě se jí pevně chopily.

Martinu v Praze v roce 2014 srazilo na přechodu pro chodce auto. Dva týdny ležela ve Vinohradské fakultní nemocnici v kómatu. Lékaři dělali všechno, co mohli a Martinini rodiče, sourozenci a blízcí čekali na zázrak. Přišel po čtrnácti dnech. Pak bylo potřeba se, o ještě plně nedoléčenou pacientku, postarat dál. Samozřejmě jí pomáhali rodina i přítel. Martina měla za sebou těžké operace, nechodila, nemluvila a nedokázala udržet ani tužku. Z paměti se jí vymazala i určitá část vzpomínek. Naštěstí i ta na osudný den. Zato si ale dobře uvědomuje, že ji žádné rehabilitační centrum v blízkosti bydliště rodičů, přijmout nechtělo.

"Z těla mi ještě čouhaly hadičky a ústavy mojí rehabilitaci vnímaly jako velké riziko."
Ženy se po nehodě nevzdaly a bojovaly. A totéž radí také druhým

„Z těla mi ještě čouhaly hadičky a ústavy mojí rehabilitaci vnímaly jako velké riziko. Naštěstí se mě i v takovém stavu ujali v Kladrubech,“ uvedla tehdy osmadvacetiletá žena.

V Kladrubech ji znovu naučili chodit, mluvit a díky péči zvládla i jemnou motoriku. Třeba i držet tužku. To je pro Martinu také hodně důležitá. Před úrazem a vlastně i při rehabilitaci, i když stále nebyla stoprocentně doléčena, pracovala jako grafička v reklamní agentuře. 

„Už můžu znovu kreslit plakáty.Svaly na ruce mi zatím nefungují, jak by měly, ale hlava má pořád ty nápady a fantazii, jako před úrazem.“
Ženy se po nehodě nevzdaly a bojovaly. A totéž radí také druhým

„Už můžu znovu kreslit plakáty. I když umím i počítačovou grafiku, protože jsem vystudovaný bakalář umění, moc ráda kreslím a jsem mezi lidmi. Svaly na ruce mi zatím nefungují, jak by měly, ale hlava má pořád ty nápady a fantazii, jako před úrazem,“ vysvětlovala při pobytu v rehabilitačním ústavu v polovině roku 2018.

I dvaatřicetiletá Marika má vysokoškolské vzdělání. Vystudovala žurnalistiku a pracovala pro nejsledovanější českou televizi na pozici PR a koordinátorky veřejně prospěšných projektů.

Nehodu však neměla v Praze, ale na Islandu, kam odcestovala s kolegyní. První den si prohlédly Reykjavík, druhý si pak půjčily auto.

„Na cestě jsme dostaly smyk a naše auto narazilo do protijedoucího sněhového pluhu. Odnesla jsem si čtyřikrát zlomenou pánev a rozdrcenou pravou nohu."
Ženy se po nehodě nevzdaly a bojovaly. A totéž radí také druhým

„Na cestě jsme dostaly smyk a naše auto narazilo do protijedoucího sněhového pluhu. Odnesla jsem si čtyřikrát zlomenou pánev a rozdrcenou pravou nohu. Rychle jsme nejely, ale překvapila nás náhlá námraza,“ vzpomíná na 16. listopad 2017.

Po sedmihodinové operaci a půldruhém měsíci v Národní fakultní nemocnici v Reykjaviku, žena odcestovala do Prahy. Z vinohradské nemocnice se pak dostala do Kladrub. S Martinou tam Marika trávila téměř všechny volné chvilky. A tak se také domluvily, že vytvoří videoklip pro jeden český bankovní dům, za který mohl úspěch u internetových uživatelů přinést Martině odměnu.

„Chci se vyrovnat a srovnávat s lidmi, které to, co mě, nepotkalo.“
Ženy se po nehodě nevzdaly a bojovaly. A totéž radí také druhým

„Věnovala bych ji rehabilitačnímu ústavu,“ plánovala Martina. To všechno by ale bylo nemyslitelné, pokud by se ženy uzavřely do sebe a svého problému. Obě jsou však až neskutečnými optimistkami, svým způsobem velmi zarputilé a nejsou líné na sobě pracovat. A právě to jim pomohlo zvládnout těžkou životní kapitolu.

„Chci se vyrovnat a srovnávat s lidmi, které to, co mě, nepotkalo,“ vysvětlila Martina a Marika s jejími slovy souhlasí. „Nemohla jsem chodit a nevěděla, jestli ještě někdy budu. Největší štěstí je mít při sobě rodinu a přátelé, ale důležitá je i vnitřní síla,“ dodala Marika.

Ženy se po nehodě nevzdaly a bojovaly. A totéž radí také druhým Ženy se po nehodě nevzdaly a bojovaly. A totéž radí také druhým

Podle Martiny by člověk, který se ocitne v obdobné těžké situaci, měl bojovat, nevzdávat se a neměl by propadat panice. Marika k tomu ještě přidala radu. „Všichni by si měli užívat každou vteřinu svého života.“